Poznámky z Matematické analýzy A 4 – teorie integrálu

Obsah

  1. Měřitelné funkce
  2. Integrace nezáporných funkcí
  3. Integrace reálných a komplexních funkcí
  4. Vztah Riemannova a Lebesgueova integrálu
  5. Součin měr a Tonelliho-Fubiniho věta

Měřitelné funkce

Definice. Nechť (X,),(Y,𝒩) jsou měřitelné prostory. Zobrazení f:XY se nazývá (,𝒩)-měřitelné, pokud (E𝒩)(f1(E)).
Lemma. Nechť (X,),(Y,𝒩) jsou měřitelné prostory a elementární systém 2Y je generátor 𝒩 (tedy ()=𝒩). Potom zobrazení f:XY je (,𝒩)-měřitelné právě tehdy, pokud (E)(f1()M).
Důsledek. Nechť (X,τX),(Y,τY) jsou topologické prostory a f:XY je spojité zobrazení. Potom f je (X,Y)-měřitelná.
Definice. Nechť (X,) je měřitelný prostor. Funkce f:X se nazývá -měřitelná, pokud je (,)-měřitelná.
Definice. Funkce f: nebo  se nazývá borelovsky měřitelná, pokud je (B,B resp. )-měřitelná.
Definice. Funkce f: nebo  se nazývá lebesgueovsky měřitelná, pokud je (,B resp. )-měřitelná.
Poznámka. Obvyklou topologii na zavádíme stejně jako na 2, tedy pomocí metriky ρ(x,y)|xy|.
Věta. Nechť (X,),(Y,𝒩),(Z,𝒪) jsou měřitelné prostory, f:XY je (,𝒩)-měřitelné a g:XY je (𝒩,𝒪)-měřitelné. Potom gf je (,𝒪)-měřitelné.
Věta. Nechť (X,) je měřitelný prostor a f:X. Potom následující tvrzení jsou ekvivalentní:
Věta. Nechť (X,),(Y1,𝒩1),,(Yn,𝒩n) jsou měřitelné prostory, Yi=1nYi,𝒩i=1n𝒩i,f:XY. Označme f(x)(f1(x),,fn(x)). Potom f je (,𝒩)-měřitelná právě tehdy, pokud všechna fi jsou (,𝒩i)-měřitelné.
Důsledek. Nechť (X,) je měřitelný prostor. Potom funkce f:X je ěřitelná právě tehdy, pokud f,f jsou ěřitelné.
Věta. Nechť (X,) je měřitelný prostor a f,g:X nebo  jsou ěřitelné. Potom jsou ěřitelné i f+g,fg,fg (poslední jen v případě, kdy je definovaná).
Definice. Na rozšířených reálných číslech {±} definujeme obvyklou topologii a borelovskou σ-algebru zřejmým způsobem.
Věta. ={A|A}
Věta. =({(a,]|a})=({[,a)|a})
Definice. ± je stále nedefinovaný výraz, ale tentokrát definujeme 0±=±00.
Věta. Nechť (X,) je měřitelný prostor a {fn}n=1:X jsou ěřitelné funkce. Potom funkce g1supfn,g2inffn,g3lim supfn,g4lim inffn jsou ěřitelné.
Důsledek. Měřitelné funkce jsou uzavřené také na limitě, minimu a maximu, pokud tyto existují.
Definice. Nechť f:X. Kladná a záporná část f jsou funkce f±(x)max(0,±f(x)).
Poznámka. Nechť (X,) je měřitelný prostor. Je-li f:XM ěřitelná, potom i f± jsou ěřitelné.
Definice. Funkce f:X je jednoduchá, pokud má konečný obor hodnot.
Věta. Nechť (X,) je měřitelný prostor. Potom
Poznámka. Nechť (X,,μ) je prostor s mírou. Pokud se dvě funkce rovnají μ-skoro všude a jedna z nich je ěřitelná, neplyne z toho, že ta druhá je také ěřitelná. Stejně tak pokud posloupnost ěřitelných funkcí konverguje k nějaké funkci μ-skoro všude, tato funkce nemusí být ěřitelná.

Integrace nezáporných funkcí

V této sekci budeme mít všude implicitně (X,,μ) prostor s mírou.

Definice. ++(x)+(X,)+(X,,μ){f:X[0,]|f je eˇrˇitelnaˊ}
Definice. Nechť Φ+ je jednoduchá se standardní reprezentací Φ=i=1naiχEi. Integrál Φ vzhledem k μ je Φdμi=1naiμ(Ei) Podle potřeby můžeme také značit Φ,Φ(x)dμ(x),XΦ,XΦ(x)dμ(x). Je-li A, potom integrál Φ vzhledem k μ přes A je AΦdμχAΦdμ
Věta (základní vlastnosti integrálu). Nechť ϕ,ψ+ jsou jednoduché a a0+. Potom
Definice. Nechť f+. Potom integrál f vzhledem k μ je fdμsup{ϕdμ|ϕ+ jednoduchaˊϕ<f} Je-li E, potom integrál f vzhledem k μ přes E je Efdμsup{Eϕdμ|ϕ+ jednoduchaˊϕ<f}
Příklad. Nechť X,2,x0,f+. Potom fdδx0=f(x0).
Věta (o monotónní konvergenci). Nechť {fn}n=1 jsou neklesající nezáporné měřitelné funkce. Potom flimnfn+ a platí fdμ=limnfndμ
Příklad. Nechť X=,=2 a μ je počítací míra. Mějme nějakou funkci f+, tedy f:[0,]. Definujme fnj=1nf(j)χ{j}=(f(1),f(2),,f(n),0,0,) Z věty o monotónní konvergenci plyne fdμ=j=1f(j) Tedy fyzici měli pravdu: suma je integrál!
Věta (o záměně sumy a integrálu podle míry). {fn}n=1+. Potom n=1fn+ a platí n=1fndμ=n=1fndμ Speciálné z toho plyne aditivita integrálu podle míry.
Důsledek. an,m=0mnam,n=nmam,n
Věta. Nechť f+. Potom fdμ=0 právě tehdy, pokud f je μ-skoro všude nulová.
Důsledek. Pokud se funkce f,g+ rovnají skoro všude, potom fdμ=gdμ.
Věta (o monotónní konvergenci (jiná)). Nechť {fn}n=1+,f+,(n)(fnfn+1 μ-skoro vsˇude),f=limnfn μ-skoro vsˇude. Potom fdμ=limnfndμ
Věta (Fatou). Nechť {fn}n=1+. Potom lim infnfndμlim infnfndμ
Lemma. Nechť f+,fdμ<. Potom f< μ-skoro vsˇude.

Integrace reálných a komplexních funkcí

Opět mějme všude implicitně (X,,μ) prostor s mírou.

Definice. Nechť f:X je ěřitelná a f+dμ<fdμ<. Potom integrál f vzhledem k μ je fdμf+dμfdμ Je-li navíc E, integrál f vzhledem k μ přes množinu E je EfdμEf+dμEfdμ
Definice. Nechť f:X je ěřitelná. Potom integrál f vzhledem k μ je fdμ(f)dμ+i(f)dμ pokud je výraz definovaný. Je-li navíc E, integrál f vzhledem k μ přes množinu E je EfdμE(f)dμ+iE(f)dμ pokud je výraz definovaný.
Definice. Funkce f:X je integrabilní, pokud je měřitelná a |f|dμ< Množinu integrabilních funkcí značíme =(μ)=(X,μ)=(X,)=(X,,μ).
Věta (linearita integrálu podle míry). Nechť f,g,α. Potom αf+g a platí (αf+g)dμ=αfdμ+gdμ
Věta. Nechť f. Potom |gdμ||f|dμ
Věta. Nechť f,g. Potom následující tvrzení jsou ekvivalentní:
Definice. Komplexní μ-skoro všude definovaná funkce f se nazývá měřitelná, pokud (EfDf,μ(Ef)=0)(Uτ)(f1(U)Ef)
Definice. Komplexní μ-skoro všude definovaná funkce f se nazývá integrabilní, pokud je měřitelná a její absolutní integrál je konečný. Množinu integrabilních funkcí značíme L=L(X)=L(X,μ)=L(μ)=L(X,,μ). Pro integrabilní funkci definujeme fdμf~dμ.
Lemma. L je lineární prostor a je lineární funkcionál na L.
Lemma. Je-li f měřitelná/integrabilní a g=f μ-skoro vsˇude, potom g je měřitelná/integrabilní.
Lemma. Je-li {fn}n=1 posloupnost měřitelných funkcí a limita limnfnf existuje skoro všude, potom f je měřitelná.
Věta (Lebesgue). Nechť {fn}n=1 je posloupnost μ-skoro všude definovaných komplexních měřitelných funkcí. Nechť fnf μ-skoro vsˇude a posloupnost je μ-skoro všude omezená integrabilní funkcí, tedy (gL)(μxX)(n)(|fn(x)|g(x)) Potom můžeme přehazovat integrál a limitu: fdμ=limnfndμ
Věta. Nechť {fn}n=1 je posloupnost μ-skoro všude definovaných komplexních měřitelných funkcí. Pokud n=1|fn|dμ<, potom n=1fn konverguje μ-skoro všude k měřitelné funkci a můžeme přehazovat integrál a sumu: n=1fndμ=n=1fndμ
Věta (o limitě). Nechť a,b,a<b,f:X×(a,b),t0(a,b). Nechť pro všechna t(a,b) je funkce f(,t) měřitelná, pro μ-skoro všechna xX existuje limtt0f(x,t)h(x) a funkce je omezená μ-skoro všude integrabilní funkcí, tedy (gL)(t(a,b))(μxX)(|f(x,t)|g(x)) Potom hL a můžeme přehazovat integrál a limitu, tedy h(x)dμ(x)=limtt0f(x,t)dμ(x)
Věta (o derivaci). Nechť a,b,a<b,f:X×(a,b),t0(a,b). Nechť pro všechna t(a,b) je funkce f(,t) integrabilní, pro μ-skoro všechna x je f(x,) diferencovatelná na (a,b) a derivace je omezená μ-skoro všude integrabilní funkcí, tedy (gL)(t(a,b))(μxX)(|tf(x,t)|g(x)) Potom F(t)f(x,t)dμ(x) je diferencovatelná na (a,b), pro všechna t(a,b) je tf(,t) integrabilní a můžeme přehazovat integrál a derivaci: F(t)=tf(x,t)dμ(x)

Vztah Riemannova a Lebesgueova integrálu

Věta. Je-li f:[a,b] Riemannovsky integrabilní (má konečný Riemannův integrál), potom má i Lebesguův intrgrál a tyto integrály se shodují: abf(x)dx=[a,b]f(x)dm(x)
Věta. Má-li f:(a,b) absolutně konvergentní zobecněný Riemannův integrál, potom má i Lebesguův intrgrál a tyto integrály se shodují: abf(x)dx=(a,b)f(x)dm(x)
Poznámka. Existují funkce f:(a,b), které mají neabsolutně konvergentní Riemannův integrál, ale nemají Lebesguův integrál.
Poznámka. Existuje spousta funkcí, které mají Lebesguův integrál, ale nemají ani zobecněný Riemannův integrál.
Poznámka. Značení pro Riemannův integrál abf(x)dx se používá i pro Lebesguův integrál [a,b]f(x)dm(x) (na uzavřenosti hranic intervalu nezáleží).

Součin měr a Tonelliho-Fubiniho věta

V této sekci mějme implicitně (X,,μ),(Y,𝒩,ν) prostory s mírou (a nýrou).

Definice. Měřítelné obdélníky jsou ×𝒩{A×B|A,B𝒩}
Definice. Produktová σ-algebra je 𝒩(𝒩).
Lemma. Systém 𝒜 konečných sjednocení disjunktních měřítelných obdélníků je algebra na X×Y.
Definice. Funkce π:𝒜[0,] je definovaná vztahem π(E)k=1nμ(Ak)ν(Bk),Ak,Bk disjunktnıˊ nakraˊjenıˊ E na obdeˊlnıˊky Jelikož je více způsobů, jak množinu rozkrájet, musíme dokázat, že je definice jednoznačná.
Věta. π je pramíra na 𝒜.

Jelikož máme pramíru, pomocí Carathéodoryho konstrukce z ní můžeme vyrobit míru, jejíž definiční obor zřejmě bude MN.

Definice. Nechť π* je vnější míra vyrobená z pramíry π. Potom míra μνπ*𝒩 se nazývá součin měr μ,ν.
Věta. Jsou-li míry μ,ν σ-konečné, potom π, a tedy i μν, je σ-konečná. Navíc je μν jediná míra s vlastností (μν)(A×B)=μ(A)ν(B).
Definice. Nechť EX×Y,xX. x-řez množiny E je množina Ex{yY|(x,y)E} Analogicky pro yY definujeme y-řez množiny E značený Ey.
Lemma. Nechť E𝒩. Potom (xX)(Ex𝒩)(yY)(Ey).
Věta. Nechť μ,ν jsou σ-konečné a E×𝒩. Potom funkce xν(Ex) je m𝒩ěřitelná, funkce yμ(Ey) je ěřitelná a platí (μν)(E)=Xν(Ex)dμ(x)=Yμ(Ey)dν(y)
Věta (Tonelli). Nechť μ,ν jsou σ-konečné a f+(X×Y,𝒩). Potom
Věta (Fubini). Nechť μ,ν jsou σ-konečné a fL(μν). Potom
Definice. Nechť n+. Míra mni=1nm se nazývá Lebesgueova míra na n. Množiny σ-algebry ni=1n nazveme lebesgueovsky měřitelné. V případě, že nedojde k nejasnosti, můžeme n vynechat. Integrály stručně značíme f(x)dmn(x)=f(x)dm(x)=f(x)dx
Věta. Lebesgueova míra na n je regulární: (En)(mn(E)=inf{mn(U)|EUτ}=sup{mn(K)|KE kompaktnıˊ})
Věta. Nechť En. Následující tvrzení jsou ekvivalentní:
Věta. Nechť En,mn(E)<. Potom (ε+)(A1,,Ak n-rozmeˇrneˊ intervaly)(mn(Ei=1kAi)<ε)
Věta (translační invariance Lebesgueovy míry). Nechť an,τa:nn,τa(x)x+a. Potom
Věta. Je-li μ:n[0,] míra taková, že každá kompaktní množina má konečnou míru, potom platí: μ translacˇneˇ invariantnıˊ(c0+)(μ=cm)
Věta. Nechť T(Rn) je regulární. Potom
Definice. Nechť Ωn je otevřená množina. Zobrazení ϕ:Ωn je difeomorfismus, pokud je prosté a ϕ,ϕ11.
Věta (o substituci). Nechť ϕ:Ωnn je difeomorfismus. Potom

Lebesgueovy prostory

Nechť (X,,μ) je prostor s mírou. Chtěli bychom na množině zavést normu. Mohli bychom to zkusit takto:

f|f|dμ

To ale není norma, protože neplatí implikace f=0f=0. Ovšem platí, že je v takovém případě f nulová μ-skoro všude. Co kdybychom prohlásili, že funkce, které se liší jen na μ-nulové množině? Zaveďme tedy relaci ekvivalence =μ a uvažujme její třídy ekvivalence =μ.

A teď formálně a obecněji.

Definice. Nechť p[1,],f:X meˇrˇitelnaˊ. Definujme p-normu fp{|f|pdμp,p<ess sup|f|inf{c+|(μxX)(|f(x)|c)},p=
Definice. pp(X,,μ){f:X meˇrˇitelnaˊ|fp<}
Definice. LpLp(X,,μ)=μ{[f]=μ|fp}
Definice. Na prostoru Lp můžeme zavést lineární strukturu: [f]+[g][f+g] α[f][αf]
Definice. [f]pfp Definice je korektní, protože integrál nevidí rozdíl mezi funkcemi ve stejné třídě.
Poznámka. Nadále budeme zaměňovat funkce s jejich třídami ekvivalence.

Splnění prvních dvou vlastnosti normy je zřejmé, ale trojúhelníková nerovnost není vůbec zřejmá.

Příklad. Nechť X,,μm. Definujme f(x){x,xsin(x),x Potom f=sin=1.
Definice. Měřitelná funkce f:X je v podstatě omezená, pokud f<.
Poznámka. Je-li f:X měřitelná, potom (μxX)(|f(x)|<f).
Lemma (Youngova nerovnost). Nechť a,b0,p,q>1,1p+1q=1. Potom abapp+bqq
Věta (Hölderova nerovnost). Nechť f,g:X jsou měřitelné a p,q>1,1p+1q=1. Potom |fg|dμ|f|pdμp|g|qdμq
Věta (Minkowského nerovnost). Nechť f,g:X jsou měřitelné a p1. Potom |f+g|pdμp|f|pdμp+|g|pdμp
Důsledek. Pro každé p[1,] je Lp normovaný lineární prostor.
Věta. Pro každé p[1,] je Lp úplný normovaný lineární prostor.