AdamátorZápiskyHlášky

Coxeterovy grupy ⬩ 02COX

Přednášejícídoc. Ing. Jiří Hrivnák, Ph.D.
Semestrzima 2025
  1. Zrcadlení
    1. Polopřímý součin
      1. Fundamentální systém

        Zápočet je za docházku. V případě většího počtu absencí je možné vypracovat úkol.

        Coxeterovy grupy jsou jakési zobecnění euklidovských grup zrcadlení. Jejich teorie souvisí s teorií Lieových grup, ale není na ní přímo závislá.

        %563 Coxeterovy grupy Coxeterovy grupy konečné Coxeterovy grupy konečné Coxeterovy grupy Coxeterovy grupy->konečné Coxeterovy grupy nekonečné Coxeterovy grupy nekonečné Coxeterovy grupy Coxeterovy grupy->nekonečné Coxeterovy grupy eukleidovské grupy zrcadlení eukleidovské grupy zrcadlení konečné Coxeterovy grupy->eukleidovské grupy zrcadlení afinní Weylovy grupy afinní Weylovy grupy nekonečné Coxeterovy grupy->afinní Weylovy grupy nekrystalografické grupy nekrystalografické grupy eukleidovské grupy zrcadlení->nekrystalografické grupy krystalografické Weylovy grupy krystalografické Weylovy grupy eukleidovské grupy zrcadlení->krystalografické Weylovy grupy afinní Weylovy grupy->krystalografické Weylovy grupy

        Zrcadlení

        Obecný předpoklad Mějme euklidovský prostor 𝔼 dimenze l s daným skalárním součinem |.
        Značení Grupu ortogonálních operátorů na 𝔼 budeme značit O(𝔼).
        Definice Zrcadlení vzhledem k nadrovině H𝔼 je lineární zobrazení sH(𝔼) definované jako sHxx pro xH a sHxx pro xH.
        Definice Zrcadlení vzhledem k vektoru α𝔼,α0 je zrcadlení vzhledem k nadrovině Hα[α]λ. Značíme sαsHα.
        Pozorování Pro k0 je skα=sα.
        Věta A-1 Pro α,x𝔼 je
        sαx=x2x|αα|αα.
        Důkaz Známe z numeriky.
        Věta A-2 Pro α𝔼 je sαO(𝔼).
        Důkaz Známe z lineární algebry.
        Věta A-3 Pro α𝔼 je sα2=I a detSα=1.
        Důkaz Triviální.
        Věta A-4 Pro φO(𝔼) je φ(Hα)=Hφα a φsαφ1=sφα.
        Důkaz Plyne z A-1 dosazením a rozepsáním.
        Definice Podgrupa WO(𝔼) je grupa zrcadlení, pokud je generována nějakou množinou zrcadlení.
        Definice Grupy WO(𝔼),WO(𝔼) jsou izomorfní, pokud existuje lineární zobrazení f:(𝔼,𝔼) takové, že fx|fy=x|y a fWf1=W.
        Definice Grupa zrcadlení je reducibilní, pokud se dá zapsat jako direktní součin netriviálních podgrup.
        Příklad Symetrická grupa Σl na 𝔼l se standardním skalárním součinem je generována zrcadleními sαi,j pro ij, kde αi,j𝐞i𝐞j.
        Poznámka Zrcadlení αi,j působí na vektor tak, že přehodí jeho i-tou a j-tou souřadnici. Jelikož transpozice generují celou grupu permutací, Σl je tvořena všemi permutacemi souřadnic a má tedy l! prvků.
        Poznámka Σl+1 je grupa symetrií l-simplexu ve tvaru
        Δl{(c1,,cn+1)l+1|ci0,i=1l+1ci=1}.
        Příklad Dihedrální grupa 𝒟n pro n3 je grupa na 𝔼2 se standardním skalárním součinem generovaná zrcadleními sα,sβ, kde θπn,α(sinθ,cosθ),β(0,1).
        Poznámka Ve standardní bázi je
        sα(cos2θsin2θsin2θcos2θ),sβ(1001),tsαsβ(cos2θsin2θsin2θcos2θ).
        sαsβ je tedy rotace o úhel 2θ. Grupa 𝒟n se tedy skládá z 2n prvků, z nichž n jsou rotace Rn={I,t,,tn1} o násobky úhlu 2θ a n jsou zrcadlení {sα,tsα,,tn1sα}.

        Polopřímý součin

        Definice Grupa K je polopřímý součin svých podgrup G,H, pokud
        1. K=GH,
        2. GK,
        3. GH={1}.
        Značíme K=GH.
        Věta jednoznačnost rozkladu polopřímého součinu Nechť K=GH. Je-li g1,g2G,h1,h2H,g1h1=g2h2, potom g1=g2 a h1=h2.
        Důkaz Vynásobením rovnosti g11 zleva a h21 zprava dostaneme g11g2=h1h21. Tento prvek musí patřit do GH, takže se podle třetího předpokladu rovná 1.
        Definice Nechť G,H jsou grupy a Φ:HAut(G) je homomorfismus. Potom GΦH je grupa na množině G×H s operací
        (g1,h1)(g2,h2)(g1(Φ(h1)g2),h1h2).
        Věta Nechť K=GH. Definujeme-li Φ(h)ghgh1, potom grupy K a GΦH jsou izomorfní.
        Důkaz Definujme ψ:GΦHK jako ψ(g,h)gh. Podle předchozí věty je to bijekce. Zbývá dokázat, že je to homomorfismus:
        ψ((g1,h1)(g2,h2))=ψ(g1h1g2h11,h1h2)=g1h1g2h2=ψ(g1,h1)ψ(g2,h2).
        Příklad grupa 2lΣl Vezměme symetrickou grupu Σl definovanou dříve a grupu 2l s akcí na 𝔼=l generovanou zrcadleními
        s𝐞i(x1,,xi,,xl)=(x1,,xi,,xl).
        Potom grupa 2lΣl tvoří všechny symetrie jednotkové krychle
        Il{(c1,,cl)|1ci1}.
        Vezmeme-li g2l,hΣl, potom zjevně hgh12l, z čehož plyne, že jde skutečně o polopřímý součin. Všimněme si, že nemusí nutně být ghg1Σl, tedy nejde o přímý součin.
        Příklad Jak jsme si ukazovali, dihedrální grupa 𝒟n má podgrupu rotací Rn. Snadno vidíme, že tato podgrupa je normální a platí 𝒟n=Rn{1,sβ}, kde sβ je elementární zrcadlení.
        Věta Každá ortogonální transformace v 2 je zrcadlení nebo rotace.
        Věta Jediné konečné podgrupy O(2) jsou Rn a 𝒟n.

        Kořenový systém

        Definice Kořenový systém je konečná množina nenulových vektorů Δ𝔼 (kořenů) splňující podmínky
        (B-1)
        Pro každé αΔ,λ je λαΔλ=±1.
        (B-2)
        Je-li α,βΔ, potom sαβΔ.
        Hodnost Δ je dimenze prostoru 𝔼Δ[Δ]λ.
        Definice Kořenový systém Δ je krystalografický, pokud pro všechna α,βΔ platí
        (B-3)
        2α|βα|α.
        Definice Kořenový systém Δ je esenciální, pokud
        (B-4)
        𝔼Δ=𝔼.
        Definice Kořenový systém Δ je unitární, pokud všechny jeho vektory jsou jednotkové.

        Nechť W je konečná grupa zrcadlení. Potom můžeme vytvořit kořenový systém Δ tak, že pro každou nadrovinu H, podle níž zrcadlíme, vezmeme jednotkový vektor z H a vektor k němu opačný. Axiom (B-1) zjevně platí. Axiom (B-2) plyne z toho, že máme=li α,βΔ, potom ssαβ=sαsβsαW. Značíme 𝔼W𝔼Δ.

        Definice Hodnost konečné grupy zrcadlení W je hodnost 𝔼W.
        Věta Pro konečnou grupu zrcadlení W platí 𝔼=𝔼W⊕︎𝔼W, kde 𝔼W je nějaký podprostor, na který W působí jako identita.
        Definice Konečná grupa zrcadlení W je esenciální, pokud 𝔼W=𝔼.
        Definice Grupy WO(𝔼),WO(𝔼) jsou stabilně izomorfní, pokud W|EWW|𝔼W.

        Naopak každý kořenový systém Δ určuje grupu zrcadlení W(Δ)sα|αΔ. Později rozebereme, jestli všechna zrcadlení v takovém systému jsou ve tvaru sα,αΔ.

        Věta Grupa W(Δ) je konečná.
        Důkaz Vezměme přirozený homomorfismus φ:W(Δ)SΔ do grupy permutací systému Δ. Máme 𝔼=𝔼Δ⊕︎𝔼Δ, kde 𝔼ΔαΔHα. TBD
        Věta Nechť α,βΔ,a±β. Potom sαsβ=sβsα, právě když αβ.
        Důkaz
        sαsβ=sβsαsβ=sαsβsα=ssαβsαβ=±βαβ.
        Definice Kořenový systém Δ je reducibilní, pokud existují kořenové systémy Δ1,Δ2 splňující Δ=Δ1Δ2 a Δ1Δ2.
        Věta Je-li kořenový systém Δ reducibilní, potom W(Δ) je reducibilní.
        Důkaz Podgrupy W(Δ1),WΔ2WΔ zjevně vzájemně komutují. Z rozkladu 𝔼=𝔼Δ1⊕︎𝔼Δ2⊕︎𝔼Δ plyne, že W(Δ1)W(Δ2)={1}, takže W(Δ)=W(Δ1)×W(Δ2).
        Příklad systém Al Pro danou ortonormální bázi {e1,,el+1} prostoru 𝔼l+1 definujme
        Δ{eiej|ij}.
        Snadno ověříme, že jde o kořenový systém. Navíc W(Δ)=Σl+1. Zároveň máme
        𝔼Δ={(x1,,xl+1)|i=1l+1xi=0},EΔ=[(1,,1)]λ.
        Takže systém není esenciální, je ireducibilní a je krystalografický.
        Příklad systém Bl Pro danou ortonormální bázi {e1,,el} prostoru 𝔼l definujme
        Δ{±ei±ej|ij}{±ei|i}.
        Snadno ověříme, že jde o kořenový systém. Navíc W(Δ)=2lΣl. Systém je esenciální, ireducibilní i krystalografický.
        Příklad systém Cl Pro danou ortonormální bázi {e1,,el} prostoru 𝔼l definujme
        Δ{±ei±ej|ij}{±2ei|i}.
        Systém má z hlediska grupy zrcadlení přesně ty samé vlastnosti jako Bl. Rozdíl bude důležitý později, když budeme řešit i posouvání.
        Příklad systém Dl Pro danou ortonormální bázi {e1,,el} prostoru 𝔼l definujme
        Δ{±ei±ej|ij}.
        Tentokrát W(Δ)=2l1Σl, kde 2l1 obsahuje jen změny sudého počtu znamének. Systém je esenciální, ireducibilní i krystalografický.

        Fundamentální systém

        Definice Fundamentální (prostý) systém kořenového systému Δ je množina ΣΔ splňující:
        1. vektory v Σ jsou lineárně nezávislé;
        2. každý prvek αΔ se dá vyjádřit jako lineární kombinace prvků Σ, jejíž koeficienty jsou buď všechny nezáporné (potom je α kladný kořen) nebo všechny nekladné (potom je α záporný kořen).
        Prvky Σ jsou prosté kořeny. Množinu kladných kořenů značíme Δ+ a množinu záporných kořenů Δ.
        Definice Nechť Δ je kořenový systém. Potom Weylova komora je komponenta souvislosti množiny
        𝔼αΔHα.
        Věta Nechť V je vektorový prostor nad nekonečným tělesem 𝒟. Potom V nejde zapsat jako sjednocení konečného počtu nadrovin.
        Důkaz Nechť V=i=1nHi. Označme
        Vij=1jinHj.
        Předpokládejme, že ViV pro všechna in^. TBD
        Věta Každý kořenový systém Δ má fundamentální systém.
        Důkaz Množina EαΔHα je podle předchozí věty neprázdná. Vezměme nějaký její bod t, ležící v nějaké Weylově komoře 𝒞. Pro všechna αΔ je tHα, takže t|α0. Definujme
        Δ+{αΔ|t|α>0},
        Δ{αΔ|t|α<0}.
        Všimněme si, že podoba množin Δ± závisí jen na 𝒞, nikoliv samotném t. Dále vezměme minimální (vzhledem k inkluzi) množinu ΣΔ+ takovou, že každý prvek Δ+ je nezápornou lineární kombinací prvků Σ. (Taková množina jistě existuje, protože můžeme vzít celou Δ+ a postupně z ní vyhazovat vektory).
        Lemma Pro všechna α,βΣ,αβ je α,β0.
        Důkaz Nechť pro spor α|β>0. Potom sαβ=βαα, kde
        λ=2α|βα|α>0.
        Podle axiomu (B-2) musí být sαβΔ. Uvažujme dva možné případy:
        sαβΔ+
        Z definice σ existují koeficienty λγ0 takové, že
        γΣλγγ=sαβ=βλα.
        Je-li λβ<1, potom β je kladná lineární kombinace prvků Σ{β}, což je spor s minimalitou Σ. Pokud λβ1, potom 0 je netriviální kladná lineární kombinace prvků σ, což je spor s tím, že její skalární součin s t𝒞 má být kladný.
        sαβΔ
        Zjevně potom sαβΔ+. Analogicky s předchozím případem máme
        γΣλγγ=sαβ=λαβ.
        V závislosti na možnostech λα<λ,λαλ dojdeme podobně ke sporu.
        Lemma Množina α je lineárně nezávislá.
        Důkaz Kdyby vektory byly lineárně závislé, existovala by netriviální lineární kombinace rovná nule. Z toho plyne, že existují neprázdné disjunktní podmnožiny Σ+,ΣΣ a koeficienty cα,cβ>0 takové, že
        αΣ+cααβΣcββ=0.
        (Kdyby nějaká z ťwchto množin byla prázdná, byla by 0 kladná lineární kombinace prvků Σ.) TBD
        Tím je tvrzení dokázáno – našli jsme fundamentální systém Σ.
        Věta Nechť Σ1,Σ2 jsou fundamentální systémy kořenového systému Δ. Potom Σ1=Σ2, právě když Δ1+=Δ2+.
        Důkaz Implikace (⇒) je triviální. Dokážeme opačnou implikaci. Nechť Δ1+=Δ2+ a Σ1={α1,,αl},Σ2={β1,,βl}. Potom z definice fundamentálního systému existují jednoznačně určené matice 𝐗,𝐘0 takové, že
        αi=j=1l𝐗i,jβj,βi=j=1l𝐘i,jαj
        Zjevně jsou 𝐗,𝐘 regulární a vzájemně inverzní, takže j=1l𝐗i,j𝐘j,k=𝐈i,k. Z nezápornosti matic plyne, že pokud 𝐗i,j0, potom pro všechna ki je 𝐘j,k=0. Zároveň v takovém případě z regularity plyne 𝐘j,i>0 (jinak by 𝐘 měla nulový řádek). Z toho plyne, že každý řádek matic obsahuje právě jeden nenulový prvek, a to na diagonále. Z axiomu (B-1) kořenového systému potom plyne, že 𝐗=𝐘=𝐈.
        Definice Fundamentální Weylova komora fundamentálního systému Σ={α1,,αl} je množina
        𝒞0{t𝔼|il^:t|αi>0}.
        Důkaz neprázdnosti Podle Rieszovy věty existují vektory ω1,,ωl takové, že αi,ωj=𝐈i,j. Potom i=1lωi𝒞0.
        Poznámka Z předchozí věty plyne, že existuje přirozená bijekce mezi fundamentálními systémy a Weylovými komorami.
        Definice Nechť Σ={α1,,αl} je fundamentální systém kořenového systému Δ. Potom výška kořene α=i=1lλiαiΔ je h(α)i=1nλi.
        Pozorování Pro všechny αΔ je h(α)0.
        Věta Pro každé αΔ+,αΣ existuje αkΣ takové, že sαkαΔ+ a h(sαkα)<h(α).
        Poznámka Tato věta se bude později hodit pro různé důkazy indukcí.
        Důkaz Nechť α=i=1lλiαi,λi0. Jelikož αΣ, musí být alespoň dvě λi,λj kladné. Z nerovnosti
        0<α|α=i=1lλiα|αi
        vidíme, že pro nějaké αkΣ je α|αk>0 a λk>0. TBD
        Definice Nechť Δ je kořenový systém a Σ jeho fundamentální systém. Potom grupa fundamentálních zrcadlení je podgrupa W0W(Δ) generovaná zrcadleními sα,αΣ.
        Věta Pro každé αΔ existují φW0 a αkΣ takové, že α=φαk.
        Důkaz Je-li αΔ+, podle předchozí věty existuje posloupnost α,sαk1α,sαk2sαk1α,,skαnskα2skα1α s ostře klesajícími výškami. To poslední musí být nějaký fundamentální kořen αk, tedy α=skα1skαnαk. Je-li αΔ, aplikujeme argument na α.
        Důsledek Δ=W(Δ)Σ, tedy každá W(Δ)-orbita Δ obsahuje prostý kořen.
        Věta W(Δ)=W0, tedy W(Δ) je generována fundamentálními zrcadleními.

        Délka

        Definice Nachť Δ je kořenový systém, Σ={α1,,αl}Δ je fundamentální systém a S={sα1,,sαl}{s1,,sl} je množina fundamentálních zrcadlení. Rozklad prvku φW(Δ),φ1 na fundamentální zrcadlení φ=si1,,sik je redukovaný, pokud neexistuje rozklad s menším počtem prvků. V takovém případě je číslo k délka prvku φ. Značíme k=l(φ). Také zavádíme l(1)0.
        Pozorování Délka splňuje něco jako trojúhelníkovou nerovnost: l(φ1φ2)l(φ1)+l(φ2).
        Pozorování l(φ=1)=l(φ).
        Značení Množinu kladných kořenů, které φW(Δ) zobrazuje na záporné kořeny, budeme značit Δ(φ). Jinými slovy,
        Δ(φ)Δ+φ1Δ.
        Dále značíme γ(φ)|Δ(φ)|.
        Věta Nechť φW(Δ) a αΣ. Potom
        1. Δ(sα)={α};
        2. sα(Δ(φ){α})=Δ(φsα){α};
        3. φα<0αΔ(φ)γ(φsα)=γ(φ)1;
        4. φα>0αΔ(φsα)γ(φsα)=γ(φ)+1.