Diskrétní matematika 1, 2

Organizace

Lubomíra Dvořáková Podmínky k zápočtu: docházka (povoleny 3 absence), prezentovat 2 teoretické úlohy, plnit praktické úlohy

Magická čísla

Definice. n je magické, pokud dělí každé přirozené číslo, jehož desetinný zápis končí n.
M=1,2,5,10,20,25,50,100,
Věta. n je magické n|10log10(n)+1
Věta. M=2s5s,2s+15s,2s5s+1,2s5s+2,2s5s+3|s

Dělitelnost

Definice. Pro a,b řekneme, že a dělí b (a|b), pokud c:b=ac
Věta (Dělení se zbytkem). m,n!k,r0,,m1:n=km+r

Celá část

Definice. Pro x je dolní celá část x největší celé číslo menší nebo rovné x.
Definice. Pro x je horní celá část x nejmenší celé číslo větší nebo rovné x.

Největší společný dělitel

Definice. Pro a,b je největší společný dělitel gcd(a,b) největší číslo, které dělí a i b
gcd(0,n)=n;n0

Z minula

Megakůlový částečný důkaz šestky: (p3)(p2)(p1)p(p+1)(p+2)(p+3)7!=(p+37)

Věta o Bezoutových koeficientech

Věta (o Bezoutových koeficientech). a,b,a0b0,x0,y0:ax0+by0=gcd(a,b)
Důkaz. Nechť Ma,b={ax+by|x,y}. Taková množina je uzavřená na sčítání a násobení (důkaz triviální). Nechť u=min(Ma,b). u musí být dělitelné gcd(a,b), jelikož je součtem dvou čísel, která jsou jím dělitelná. Předpokládejme sporem, že ua. Potom ale a(amodu)Ma,b, což je spor s minimalitou u. Tedy u|a a analogicky u|b, z čehož plyne ugcd(a,b). Jelikož zároveň gcd(a,b)|u, musí být u=gcd(a,b), čímž je důkaz hotov.
Věta. a,b,c,ab:a|cb|c(ab)|c
Věta. gcd(a,b)=gcd(ab,b)
Důkaz. Ma,b={ax+by|x,y}={(ab)x+b(x+y)|x,y}={(ab)x+bz|x,z}=Mab,b

Z této věty plyne správnost Euklidova algoritmu pro hledání gcd(a,b)

Hledání Bezoutových koeficientů podle Euklidova algoritmu

Při provádění Euklidova algoritmu si pamatujeme vztahy typu a=kb+r, následně do nich zpětně dosadíme.

Počet kroků Euklidova algoritmu

Pro a>b platí b(amodb)<ab2. Tudíž součin čísel, jejichž gcd hledáme, se pokaždé sníží alespoň dvakrát. Tedy časová složitost je 𝒪(log(ab))=𝒪(log(a)+log(b)).

Nejmenší b, které potřebuje n kroků, je Fn+1.

Diofantická rovnice

Věta. Řešení rovnice ax+by=c v existuje právě tehdy, pokud gcd(a,b)|c.
Důkaz.

() gcd(a,b)|agcd(a,b)|bgcd(a,b)|c

() Nechť c=c÷gcd(a,b). Podle věty o Bezoutových koeficientech ax0+by0=gcd(a,b). Zvolme x=cx0,y=cy0, poté přenásobením rovnice c získáme ax+by=c.

Věta. Jestliže rovnice ax+by=c má řešení x0,y0. Označme a=a÷gcd(a,b),b=b÷gcd(a,b), pak všechna řešení jsou ve tvaru x=x0+kb,y=y0ka.
Věta (Euklidovo lemma). Nechť a,b,c,ab. Pak a|bca|c.
Důkaz. abx0,y0:ax0+by0=1(Bezoutovo lemma) cax0a|+cby0a|=c
Věta. Nechť a,b,c,ab. Pak a|cb|cab|c.
Důkaz. abx0,y0:ax0+by0=1(Bezoutovo lemma) cax0ab|+cby0ab|=c
Věta. Nechť a,b,m,n,ab. Pak an=bmk:m=kan=kb.

Prvočísla

Definice. Nechť p,p2. p je prvočíslo, je-li dělitelné pouze 1 a sebou samým.
Věta. p,p2:p(a,b:p|abp|ap|b).
Důkaz.

() p|ab{gcd(p,a)>1p|agcd(p,b)=1p|b

() p=d1d2,1<d1,d2<pp|d1d2¬(p|d1p|d2)SPOR s ()

Věta (základní věta aritmetiky). Nechť n+. Pak existuje právě jeden (až na pořadí) rozklad n na součin prvočísel.
Důkaz.

Existence: n=1nn=ab,2a,b<n

Jednoznačnost: Vezměme nejmenší n, pro které věta neplatí, tedy n=ipi=iqi. p1|iqii:p1|qip1=qi. Potom však věta neplatí také pro n÷p1, což je spor s minimalitou n.

Věta. Nechť n=ipiki. Pak počet dělitelů n (τ(n)) je i(ki+1).
Důkaz. d=ipiji|ni:jiki. Tedy počet možností, jak zvolit každé ji, je ki+1.
Věta. Nechť a=ipiki,b=ipili. Pak gcd(a,b)=ipimin(ki,li).
Věta. Prvočísel existuje nekonečně mnoho.
Důkaz (Euklidův; první důkaz sporem v historii matematiky). Předpokládejme, že existuje konečně mnoho prvočísel pi. Nechť n=(ipi)+1. n nemůže být dělitelné žádným prvočíslem, tudíž jde o prvočíslo, což je spor.
Věta. Pro každé n existuje n po sobě jdoucích složených čísel.
Důkaz. Vezměme čísla od (n+1)!+2 do (n+1)!+n+1; každé musí být složené.

Relace

Definice. Relace R na množině A je podmnožina A2. Značení aRb znamená (a,b)R.
Definice. Relace na množině A je ekvivalence, pokud je
Definice. Třídy ekvivalence jsou množiny {[a]={bA|ba}|aA}.

Kongruence

Definice. Nechť m+. a,b jsou kongruentní modulo m, pokud m|ab. Značení ab(modm).
Věta. Kongruence mod m je ekvivalence na .
Důkaz.
Věta. Třídy ekvivalence kongruence modulo m jsou {[y]={y+km|k}|y{0,,m1}}.
Příklad. Pro m=3:
Věta.
Cvičení. Ukažte, že 13|1615+2914+4213.
Řešení1615+2914+4213315+314+313=313(9+3+1)=313130
Cvičení. Najděte 230mod5.
Řešení230=415(1)15=14
Cvičení. Najděte 7211mod17.
Řešení7211411=41654(1)5=413

Řešení lineární kongruence s jednou neznámou

ax=b(modm)

Číselné soustavy

Věta. Mějme přirozené číslo q2. Potom každé n+ lze zapsat jednoznačně ve tvaru n=i=0kaiqi, kde k0,ak0,ai{0,1,,q1}.
Důkaz.

(jednoznačnost) Předpokládejme, že by existovalo n+ se dvěma různými zápisy n=i=0kaiqi=i=0lbiqi. Vezměme nejmenší takové n. Pokud k=l, potom nqk má také dva různé zápisy, což je spor s minimalitou n. Pokud by bez újmy na obecnosti bylo k>l, pak nqk a zároveň ni=0k(q1)qi=ql+11<qk, což je spor. Předpoklad tedy nemůže platit.

(existence) Zápis čísla lze nalézt pomocí modulárního nebo hladového algoritmu.

Věta. Nechť p je polynom s celočíselnými koeficienty, pak a,b,m+:ab(modm)p(a)p(b)(modm).
Důkaz. Triviální.
Věta. Nechť q,n+,q2. Pak n má stejný zbytek modulo q1 jako jeho ciferný součet v soustavě q.
Důkaz. Vyjádřeme n v soustavě q jako polynom p, potom n=p(q)p(1)(modq).
Věta. Nechť q,n+,q2. Pak n má stejný zbytek modulo q+1 jako jeho ciferný součet se střídavými znaménky v soustavě q.
Důkaz. Vyjádřeme n v soustavě q jako polynom p, potom n=p(q)p(1)(modq).

Čínská zbytková věta

Věta (čínská zbytková). Mějme soustavu k rovnic ve tvaru xri(modmi), kde jednotlivá mi jsou po dvou nesoudělná. Tato soustava má řešení a pro každé řešení platí xicimmiri(modm). kde m=imi a cimmi1(modmi).
Cvičení. Řešme soustavu rovnic x2(mod3)x1(mod5)x6(mod7) Máme m=357=105. Má platit xc1572+c2371+c3356(mod105)c1571(mod3)c2371(mod5)c3351(mod7).
Důkaz.

(existence) Mějme x=icimmiri. Pro každé i potom platí, že všechny sčítance kromě i-tého jsou dělitelné mi a podle podmínky pro ten i-tý platí xri(modmi), tedy původní soustava rovnic je vyřešena.

(všechna řešení) (i:zx(modmi))zx(modm).

Věta. Soustava xr1(modm1),xr2(modm2) má řešení právě tehdy, pokud gcd(m1,m2)|r2r1.
Věta (Malá Fermatova). Nechť je a,p,ap. Pak ap11(modp).
Důkaz (Golombův). Máme p korálků a a barev. Zajímá nás počet náhrdelníků, které nejsou jednobarevné (záleží na pořadí). To je počet všech mínus počet jednobarevných, tedy apa. Pokud náhrdelník, který není jednobarevný, otočíme tak, aby se barvy nezměnily, musí počet pootočení dělit počet korálků. Tudíž náhrdelníky s prvočíselným počtem korálků jsou s ohledem na otočení unikátní, tedy otáčením jednoho vyrobíme vždy p různých. Z toho plyne p|apa. Jednoduchou manipulací dostaneme ap11(modp).

Eulerova funkce

Definice. Eulerova funkce φ:++: φ(n)=|{kn^|kn}|
Věta. Nechť ipiki je prvočíselný rozklad čísla n. Pak φ(n)=ipiki1(pi1)=ipiki(11pi)=ni(11pi).
Věta. (n+)(n=d|nφ(d))
Důkaz. Uvažujme základní tvary všech zlomků in,in^. Pro každé d|n bude platit, že počet zlomků, které mají ve jmenovateli d, bude právě φ(d).
Věta (Eulerova-Fermatova). (a,n,an)(aφ(n)1(modn))
Důkaz. Nechť bi,iφ(n)^ jsou všechna čísla do n nesoudělná s n. Nechť ri=abimodn, pak i všechna ri budou nesoudělná s n a navzájem různá (důkaz triviální). To znamená, že ri tvoří permutaci bi, tedy ibi=iriiabi=aφnibi(modn). Jelikož součin bi je nesoudělný s n, můžeme podělit obě strany kongruence, čímž je důkaz hotov.
Cvičení. Najděte mocninu 3, jejíž dekadický zápis končí na 0001.
Řešení3m1(mod104), podle Eulerovy-Fermatovy věty m=φ(104)=φ(2454)=23(21)53(51)=4000.
Cvičení. Existuje a takové, že a13=21982145917308330487013369. Jaké?

Prvočíselné testy

Věta (prvočíselná). limnπ(n)nln(n)=1

Předpoklad: zkoumáme pouze lichá čísla vyšší než 1

Fermatův test prvočíselnosti

Obecný postup na řešení lineárních rekurencí

Definice. Nechť k a α0,,αk1,f:ω. Rovnice an+k+i=0k1αi(n)an+i=f(n) se nazývá lineární rekurentní vztah (diferenční rovnice) řádu k pro posloupnost a s pravou stranou f. Je-li f(n)=0, potom se rovnice nazývá homogenní, jinak nehomogenní.
Věta. Množina posloupností ω=() tvoří lineární prostor nad tělesem .
Důkaz. Triviální.
Věta. Množina M={aω|an+k+i=0k1αi(n)an+i=0} tvoří podprostor ω.
Důkaz.
Věta. dimM=k.
Důkaz. Pro i{0,,k1} definujme posloupnosti ei takové, aby ei(i)=1 a j{0,,k1}{i},ei(j)=0. Zbytek členů dopočítáme tak, aby každé ei patřilo do M. Tyto posloupnosti zřejmě tvoří bázi M.
Definice. Rovnice λk+i=0k1αiλi=0 se nazývá charakteristická rovnice lineární rekurence.
Věta. Nechť αi jsou konstanty a λ{0}. Potom (nλn)M právě tehdy, pokud řeší charakteristickou rovnici.

Řešení lineární rekurence — pokračování

P(λ)=λk+i=0k1αiλi
Věta. Má-li charakteristický polynom k různých kořenů, potom posloupnosti nλin jsou lineárně nezávislé.
Důkaz. Sestavme matici soustavy pro prvních k členů a ur4eme její determinant: |111λ1λ2λkλ1k1λ2k1λkk1|=1i<jk(λiλj)0
Věta. Jestliže má charakteristický polynom lk různých kořenů s násobnostmi γi. Potom soubor lineárně nezávislých posloupností je nnjλin pro každé i1,,l a j0,,γi1.