AdamátorZápiskyHlášky

Funkce komplexní proměnné

Literatura

Pokud u nějaké věty není napsaný důkaz, tak se podle mé vědomosti na přednášce nedělal.

  1. Rozdíly ve značení
    1. Souvislost a křivky
      1. Variace
        1. Riemannův-Stieltjesův integrál
          1. Holomorfní funkce
            1. Analytické funkce
              1. Cvičení
                1. Křivkový integrál
                  1. Goursatova věta
                    1. Cauchyova věta pro konvexní množiny
                    2. Kořeny holomorfních funkcí
                      1. Izolované singularity holomorfní funkce
                        1. Liouvillova věta
                          1. Cvičení
                            1. Princip maximálního modulu
                              1. Stejnoměrná konvergence posloupnosti holomorfních funkcí
                                1. Obecná Cauchyova věta
                                  1. Souvislost s homotopií
                                  2. Laurentovy řady
                                    1. Reziduová věta
                                      1. Meromorfní funkce
                                        1. Cvičení

                                          Rozdíly ve značení

                                          Moje značen튝ovíčkovo značeníVýznam
                                          z,zRez,Imzreálná a imaginární část komplexního čísla z
                                          zzparciální derivace podle z

                                          Souvislost a křivky

                                          Definice Topologický prostor (X,τ) je nesouvislý, pokud Aτ{,X}:XAτ. Ve vopáčném případě je souvislý. Množina MX je souvislá, jestliže relativní topologický prostor (M,τM) je souvislý.
                                          Poznámka (X,τ) je nesouvislý, právě když Acτ{,X}:XAcτ.
                                          Poznámka (X,τ) je souvislý, právě když τcτ={,X}.
                                          Poznámka Množina MX je nesouvislá, právě když A,Bτ:AMBMABM=MAB.
                                          Poznámka Prázdná a jednoprvkové množiny jsou souvislé.
                                          Věta Nechť (X,τ) je topologický prostor a MαX,α𝒜 jsou souvislé množiny s neprázdným průnikem. Potom jejich sjednocení je souvislé.
                                          Důkaz Označme Mα𝒜Mα. Nechť A,Bτ,MAB,ABM=. Dokážeme, že AM=BM=. Nechť pα𝒜Mα neboli α𝒜:pMa. Potom pAB. Bez újmy na obecnosti pA, tudíž pB. Pro dané α z toho, že je Mα souvislá, vyvodíme AMα=BMα=. Jelikož pAMα, musí nastat druhá možnost. Jelikož to platí pro každé α, máme α𝒜(BMα)=, což mělo být dokázáno.
                                          Důsledek Nechť (X,τ) je topologický prostor a MX,M je souvislá. Potom M je obsažena právě v jedné maximální souvislé množině. Speciálně každý bod je obsažen právě v jedné maximální souvislé množině.
                                          Důkaz Vezměme všechny souvislé nadmnožiny M. Jelikož mají neprázdný průnik, jejich sjednocení je také souvislé.
                                          Poznámka Nechť (X,τ) je topologický prostor. Pro x,yX definujme relaci xyMX souvislá :x,yM. Potom je ekvivalence a její třídy jsou maximální souvislé množiny.
                                          Definice Maximální souvislé množiny z předchozího tvrzení jsou komponenty souvislosti.
                                          Věta Nechť (X,τ) je topologický prostor, MX je souvislá a xM¯. Potom M1M{x} je souvislá.
                                          Důkaz Nechť A,Bτ,ABM1=,M1AB. Ukážeme AM1=BM1=. Nechť xM1AB, bez újmy na obecnosti xA. Jelikož A je otevřené okolí X, máme AM a ze souvislosti M plyne AM=BM=, přičemž musí nastat druhá možnost. Tudíž i BM1=.
                                          Důsledek Nechť (X,τ) je topologický prostor a MX je souvislá. Potom M¯ je souvislá.
                                          Důkaz Je-li M=, potom triviální, jinak M¯=xM¯(M{x}).
                                          Důsledek Souvislé komponenty jsou uzavřené.
                                          Věta Nechť (X,τ),(Y,τ) jsou topologické prostory, f:XY je spojitá a MX je souvislá. Potom f(M) je souvislá.
                                          Důkaz Nepřímý důkaz. Nechť f(M) není souvislá. Potom existují A,BτY takové, že f(M)AB,f(M)AB=,f(M)A,f(M)B. Jelikož f je spojitá, f1(A),f1(B)τX. Snadno ověříme, že Mf1(A)f1(B),Mf1(A)f1(B)=,Mf1(A),Mf1(B), tudíž M není souvislá.
                                          Definice Nechť (X,τ) je topologický prostor. Křivka v X je spojité zobrazení γ:IX, kde I je kompaktní interval kladné délky. Značíme γ𝒞(I,X). Její obor hodnot γ(I)Γ je její geometrický obraz. Je-li γ prosté zobrazení, křivka je jednoduchá neboli Jordanův oblouk.
                                          Poznámka Křivka je spojitý obraz souvislé (dokážeme později) a kompaktní množiny, tudíž je také souvislá a kompaktní.
                                          Definice Topologický prostor (X,τ) je křivkově souvislý, pokud každé dva body lze spojit křivkou, tedy
                                          x,yX,γ𝒞([α,β],X):γ(α)=xγ(β)=y
                                          Poznámka Nechť (X,τ) je topologický prostor. Pro x,yX zaveďme relaci xyx,y lze spojit křivkou. Tato relace je ekvivalence a její třídy jsou křivkově souvislé podmnožiny, které nazveme křivkově souvislé komponenty.
                                          Věta Je-li topologický prostor (X,τ) křivkově souvislý, potom je souvislý.
                                          Důkaz Nechť xX. Pro každé yX najdeme křivku γy mezi x,y. Potom yXγy=X a yXγyx, tedy X je souvislý.
                                          Věta Je-li (V,τ) topologický vektorový prostor nad a MX je konvexní, potom je křivkově souvislá.
                                          Důkaz Nechť x,yM. Definujme funkci γ:[0,1]M,γ(t)(1t)x+ty. Tato funkce je spojitá, protože jde o topologický vektorový prostor, tudíž je to křivka spojující x,y.
                                          Věta Nechť Mn je omezená. Potom nM má právě jednu neomezenou souvislou komponentu.
                                          Důkaz Nechť B je koule obsahující M. Potom 2B2M je souvislá, protože je křivkově souvislá (což snadno ověříme). Jelikož 2B je neomezená, její souvislá komponenta v 2M je také neomezená. A jakákoli jiná souvislá komponenta musí být podmnožina B, tudíž je omezená.
                                          Věta Množina M je souvislá právě tehdy, pokud je to prázdná množina nebo interval.
                                          Důkaz
                                          (⇒)
                                          Vezměme množinu M, která není interval, tedy xM,y,zM:y<x<z. Označme A(,x),B(x,). Pomocí nich snadno ověříme podmínku pro nesouvislost.
                                          (⇐)
                                          Dokažme, že každý interval je souvislý.
                                          • Omezený otevřený interval (α,β) je spojitý obraz , například pomocí přeškálované funkce arctan.
                                          • Poloomezený otevřený interval (α,) nebo (,β) je spojitý obraz , například pomocí přeškálované funkce exp.
                                          • Ostatní intervaly se dají vyjádřit jako nadmnožina otevřeného intervalu a zároveň podmnožina jeho uzávěru.
                                          Stačí tedy dokázat, že je souvislá. Nechť Aτcτ. Dokážeme, že A=A=. Nechť bez újmy na obecnosti 0A (jinak budeme uvažovat XA). Jelikož A je otevřená, najdeme takové ε+, že (ε,ε)A. Nechť M{x+|[0,x)A} a usupM. Kdyby bylo uA, potom taky nějaké (u+ε,uε)A, ale potom i [0,u+ε)M, což je spor se suprémností u. Tedy uA. Zároveň kdyby bylo uA, potom nějaké (uε,u+ε)XA, což je taky blbost. Z toho plyne u=, tudíž R+A. Analogicky RA, tudíž A=.
                                          Příklad topologická sinusoida Definujme množiny M1{(x,sin1x)|x(0,1]},MM1{(0,0)}. Potom M je souvislá, ale není křivkově souvislá.
                                          Důkaz že je souvislá M1 je zjevně křivkově souvislá, tedy i souvislá. Jelikož (0,0)(M1)¯ (protože k němu konverguje posloupnost ((nπ,0))n=1M1), M je taky souvislá.
                                          Důkaz že není křivkově souvislá Nechť existuje křivka γ mezi a(0,0),b(1,sin1). Vezměme projekci p1:2,p1(x,y)x. Potom p1γ je spojitá, tudíž p1(γ) je souvislá množina a tedy interval. Jelikož 0,1p1(γ), musí jít o celý interval [0,1], z čehož plyne γ=M. Množina M ale není uzavřená, protože například bod (0,1) patří do jejího uzávěru, tudíž nemůže být stopou křivky.
                                          Definice Nechť (X,τ) je topologický prostor a 𝒱 je nějaká vlastnost. Říkáme, že X má vlastnost 𝒱 lokálně, pokud pro každý bod a jeho okolí existuje otevřené podokolí s vlastností 𝒱.
                                          Věta Nechť topologický prostor (X,τ) má vlastnost 𝒱 lokálně a Gτ. Potom G má vlastnost 𝒱 lokálně.
                                          Důkaz Triviální.
                                          Věta Je-li topologický prostor (X,τ) souvislý a lokálně křivkově souvislý, potom je křivkově souvislý.
                                          Důkaz Vezměme relaci xyx,y lze spojit křivkou. Již víme, že to je ekvivalence. Nechť xX. Dokážeme, že třída ekvivalence [x] je obojetná množina.
                                          • Nechť yx. Podle předpokladu existuje U křivkově souvislé okolí y. Vezmeme-li zU, potom zy, tedy i zx. Jelikož jsme zU volili libovolně, máme U[x]. A protože jsme ke každému y[x] našli okolí náležící do [x], [x] je otevřená množina.
                                          • Nechť yx. Podle předpokladu existuje U křivkově souvislé okolí y. Vezmeme-li zU, potom zy, tedy zx. Jelikož jsme zU volili libovolně, máme UX[x]. A protože jsme ke každému yX[x] našli okolí náležící do X[x], [x] je uzavřená množina.
                                          [x] je obojetná a neprázdná (protože x[x]) množina, tedy musí být [x]=X, neboli každý bod lze spojit s x. Jelikož jsme x volili libovolně, prostor X je křivkově souvislý.
                                          Věta Normovaný vektorový prostor je lokálně křivkově souvislý.
                                          Důsledek Otevřená množina v n je křivkově souvislá, právě když je souvislá.
                                          Definice Křivka γ:[α,β]X je uzavřená, pokud γ(α)=γ(β).
                                          Definice Křivka γ:[α,β]X je Jordanova nebo jednoduchá uzavřená, pokud je uzavřená a prostá na [a,b).
                                          Poznámka Ztotožníme-li body α,β, dostaneme kružnici S1. Jordanovu křivku potom můžeme brát jako prosté spojité zobrazení γ𝒞(S1,X).
                                          Věta Jordan 1887 Nechť γ je Jordanova křivka v 2. Potom 2γ má právě dvě souvislé komponenty, jednu omezenou a jednu neomezenou, a γ je jejich společná hranice.
                                          Definice Nechť γ je Jordanova křivka v 2. Potom omezená komponenta 2γ je její vnitřek intγ a neomezená komponenta 2γ je její vnějšek extγ.
                                          Definice Nechť (X,τ) je topologický prostor. Uzavřená křivka γ𝒞([α,β],X) je homotopická nule, pokud existuje spojité zobrazení H𝒞([α,β]×[0,1],X) takové, žeZobrazení H je její homotopie. Intuitivně tento pojem vyjadřuje, že křivku je možné spojitě „smrsknout“ do jednoho bodu.
                                          Definice Topologický prostor (X,τ) je jednoduše souvislý, pokud je křivkově souvislý a každá uzavřená křivka je homotopická nule.
                                          Příklad Prostor 2{(0,0)} není jednoduše souvislý.
                                          Věta Nechť V je topologický vektorový prostor a MV je konvexní. Potom M je jednoduše souvislá.
                                          Důkaz Ukážeme nejprve, že identické zobrazení jde spojitě deformovat do konstantního zobrazení. Vezměme
                                          F0,F1:MM,F0(x)x,F1(x)c,cM
                                          Potom díky konvexnosti můžeme definovat
                                          F:M×[0,1]M,F(x,s)(1s)x+sc
                                          Vezměme nyní uzavřenou křivku γ𝒞([α,β],M). Definujme
                                          H:[α,β]×[0,1]M,H(t,s)F(γ(t),s)=(1s)γ(t)+sc
                                          Snadno ověříme, že tato funkce je homotopie.
                                          Poznámka Nechť S2{x3|x2=1} je jednotková sféra. Stereografická projekce z S23 do 2 funguje tak, že sféru postavíme na počátek a její horní pól spojíme polopřímkou s každým jiným bodem. Bod promítneme tam, kde se polopřímka protne s rovinou. Akorát samotný horní pól se nikam nepromítne. Formálně:
                                          π:S2{(0,0,1)}2
                                          π(x,y,z)(x1z,y1z)
                                          π1(x,y)=(2xx2+y2+1,2yx2+y2+1,x2+y21x2+y2+1)
                                          Provedeme-li u 2 jednobodovou kompaktifikaci (viz FANA1), můžeme horní pól koule identifikovat s nekonečnem.
                                          Věta Jordan pro sféru Nechť γ je Jordanova křivka v S2. Potom S2γ má právě dvě souvislé komponenty a γ je jejich společná hranice.
                                          Věta Jordan – pokračování Nechť γ je Jordanova křivka v 2. Potom intγ je jednoduše souvislý.
                                          Definice Nechť p2 a γ𝒞(α,β,2) je uzavřená křivka neprocházející bodem p. Index bodu p vzhledem ke křivce γ vyjadřuje, kolikrát křivka γ „oběhne“ kolem bodu p, přičemž oběhnutí v záporném směru počítáme záporně. Značíme indγ(p). Formálně definujeme Γp:[α,β]S1,Γp(t)γ(t)pγ(t)p2. Vezmeme-li projekci π~:S1,π~(x)(cosx,sinx), najdeme funkci Γ~p:[α,β] takovou, že Γp=π~Γ~p. Tato funkce je definovaná jednoznačně až na konstantu. Zřejmě je Γ~p(β)Γ~p(α)=2πk,k. Index definujeme jako toto k.
                                          Věta Nechť γ je uzavřená křivka v 2. Potom funkce (p:2γ)indγ(p) je spojitá, tudíž na každé souvislé komponentě je index konstantní.
                                          Věta Nechť γ je uzavřená křivka v 2 a p je z neomezené souvislé komponenty 2γ. Potom indγ(p)=0.
                                          Věta Nechť γ je Jordanova křivka v 2. Potom indγ(extγ)=0 a s{±1}:indγ(intγ)=s.
                                          Definice Je-li v předchozí větě s=1, potom γ je kladně orientovaná křivka, jinak je to záporně orientovaná křivka.

                                          Variace

                                          Definice Nechť α,β,α<β. Dělení intervalu [α,β] je konečná posloupnost σ=(tk)k=0n, kde α=t0<t1<<tn=β. Množinu všech dělení intervalu [α,β] budeme značit 𝒟(α,β). Hrubost dělení je d(σ)maxkn^|tktk1|.
                                          Definice Nechť φ:[α,β]. Variace φ je
                                          Vαβ(φ)sup{k=1n|φ(tk)φ(tk1)||(tk)k=0n𝒟(α,β)}
                                          Je-li γ𝒞([α,β],) křivka, potom Vαβ(γ) je její délka.
                                          Věta substituce Nechť φ:[α1,β1],ω:[α2,β2][α1,β1], přičemž ω je monotónní. Potom Vα1β1(φ)=Vα2β2(φω).
                                          Důkaz Triviální. Kdyby někomu nepřišel triviální, je ve Štampachových skriptech.
                                          Věta aditivita Nechť φ:[α,β],τ(α,β). Potom Vαβ(φ)=Vατ(φ)+Vτβ(φ).
                                          Důkaz Triviální. Kdyby někomu nepřišel triviální, je ve Štampachových skriptech.
                                          Definice Křivka γ𝒞([α,β],) je regulární, pokud je po částech 𝒞1, tedy existuje dělení (tk)k=0n𝒟(α,β) takové, že
                                          kn^:γ𝒞1([tk1,tk],)
                                          Věta Nechť γ:[α,β] je regulární křivka. Potom
                                          Vαβ(γ)=αβ|γ(t)|dt<
                                          Důkaz Díky aditivitě můžeme bez újmy na obecnosti předpokládat, že křivka je všude 𝒞1. Vezměme nějaké dělení (tk)k=0n𝒟(α,β), potom
                                          k=1n|γ(tk)γtk1|=k=1n|tk1tkγ(t)dt|k=1ntk1tk|γ(t)|dt=αβ|γ(t)|dt
                                          Vysuprémením dostaneme ve větě nerovnost . Zbývá vopáčná nerovnost. Vezměme ε+. Jelikož γ je stejnoměrně spojitá na [α,β] (protože je to kompaktní množina), existuje δ+ taková, že
                                          (t,t[α,β])(|tt|<δ|γ(t)γ(t)|<ε)
                                          Vezměme dělení hrubosti menší než δ. Podle věty o střední hodnotě pro každé kn^ najdeme τk[tk1,tk] takové, že
                                          tk1tk|γ(t)|dt=|γ(τk)|(tktk1)
                                          Potom máme
                                          Vαβ(γ)k=1n|γ(tk)γ(tk1)|=k=1n|tk1tkγ(t)dt|=k=1n|γ(τk)(tktk1)+tk1tk(γ(t)γ(τk))dt|k=1n|γ(τk)|(tktk1)k=1ntk1tk|γ(t)γ(tk)|dtk=1ntk1tk|γ(t)|dtk=1ntk1tkεdt=αβ|γ(t)|dtε(βα)
                                          Jelikož jsme ε volili libovolně, můžeme ho poslat limitně pod kytičky.

                                          Riemannův-Stieltjesův integrál

                                          Definice Nechť σ=(τk)k=0n𝒟(α,β) a kn^:τk[tk1,tk]. Dělení s vyznačenými body je dvojice posloupností σ*((tk)k=0n,(τk)k=1n). Definujeme d(σ*)d(σ) a značíme D*(α,β) množinu všech dělení [α,β] s vyznačenými body.
                                          Definice Nechť f,g[α,β] a σ*D*(α,β). Potom Riemannův-Stieltjesův integrální součet je
                                          S(σ*,f,g)k=1nf(τk)(g(tk)g(tk1))
                                          Definice Nechť f,g[α,β]. Číslo je Riemannův-Stieltjesův integrál f podle g, pokud
                                          ε+,δ+,σ*D*(α,β),d(σ*)<δ:|S(σ*,f,g)|<ε
                                          Značíme =αβfdg=αβf(t)dg(t). f je integrovaná funkce a g je integrující funkce. Speciálně pokud g=id, potom jde o Riemannův integrál.
                                          Věta Nechť f,g[α,β]. Integrál αβfdg existuje, právě když pro každou posloupnost vyznačených dělení (σN*)N=1D*(α,β) platí
                                          limNd(σN*)=0limNS(σN*,f,g)
                                          Pokud existuje, potom limita napravo nezávisí na volbě (σN*) a je rovna αβfdg.
                                          Věta linearita Nechť f1,f2,g1,g2:[α,β] a existují αβfdg pro i2^. Potom pro každá a1,a2,b1,b2 existuje
                                          αβ(a1f1+a2f2)d(b1g1+b2g2)=j,k=12ajbkαβfjdgk
                                          Věta Nechť f,g[α,β],f𝒞([α,β]),Vαβ(g)<. Potom existuje αβfdg a platí
                                          |αβfdg|fCVαβ(g)
                                          Důkaz nerovnosti, nikoliv existence Nechť σ*=((tk)k=0n,(τk)k=1n)D*(α,β). Potom
                                          |S(σ*,f,g)|=|k=1nf(τk)(g(tk)g(tk1))|fCk=1n|g(tk)g(tk1)|fCVαβ(g)
                                          Potom stačí dělení limitně zjemnit.
                                          Věta aditivita v mezích Nechť f,g[α,β],τ(α,β),fC,c([α,β]),Vαβ(g)<. Potom
                                          αβfdg=ατfdg+τβfdg
                                          Věta substituce Nechť f,g[α1,β1], ω[α2,β2][α1,β1] je spojitá monotónní funkce a existuje α1β1fdg. Potom existuje
                                          α2β2fωd(gω)=±α1β1fdg
                                          kde znaménko závisí na tom, jestli je ω rostoucí, nebo klesající.
                                          Věta bubun sekibun Nechť f,g:[α,β] a existuje αβfdg. Potom existuje αβgdf a platí
                                          αβfdg+αβgdf=f(β)γ(β)f(α)g(α)
                                          Věta Nechť f𝒞([α,β],) a γ:[α,β] je regulární křivka. Potom
                                          αβfdγ=αβf(t)γ(t)dt
                                          Důkaz Díky aditivitě můžeme bez újmy na obecnosti předpokládat γ𝒞1([α,β]). Jelikož γ=γ+iγ, díky linearitě můžeme také bez újmy na obecnosti předpokládat, že γ je reálná funkce. Nechť σ=(tk)k=0n𝒟(α,β). Z věty o střední hodnotě zvolíme τk[tk1,tk] taková, aby tk1tkγ(t)dt=γ(τk)(tktk1). Tím dostaneme nějaké vyznačené dělení σ*. Potom
                                          S(σ*,f,g)=k=1nf(τk)(γ(τk)γ(tk1))=k=1nf(τk)tk1τkγ(t)dt=k=1nf(τk)γ(τk)(tktk1)
                                          Limitním zjemněním dělení dosáhneme žádané rovnosti.

                                          Holomorfní funkce

                                          Písmenem Ω budeme značit neprázdnou otevřenou podmnožinu .

                                          Definice Je-li Ω souvislá, potom je to oblast.
                                          Definice Nechť a,r+. Kruh se středem a o poloměru r je
                                          D(a,r){z||za|<r}
                                          Definice Nechť f:Ω,z0Ω. Číslo f(z0) je derivace f podle komplexní proměnné, pokud existuje
                                          f(z0)limzz0f(z)f(z0)zz0
                                          Ekvivalentně na okolí z0 je f(z)=f(z0)+f(z0)(zz0)+R(z), kde
                                          limzz0|R(z)||zz0|=0
                                          Poznámka srovnání s derivací v 2 K funkci f:Ω přiřaďme funkci f~:Ω~22, kde
                                          f~(x,y)(f(x+iy),f(x+iy))
                                          Funkce f~ má v bodě (x0,y0) derivaci Ldf~(x0,y0), pokud f(x,y)=f(x0,y0)+L(xx0,yy0)+R~(x,y), kde
                                          lim(x,y)(x0,y0)R~(x,y)2(xx0,yy0)2=0
                                          Pokud existuje f(x0+iy0)=(α+iβ), potom existuje i df~(x0,y0)=(αββα). A to samé platí i obráceně. Pokud ale df~ existuje, ale nemá tento speciální tvar, potom f(x0+iy0) už existovat nebude. Formálně to ukážeme v následující větě.
                                          Věta Cauchy-Riemannovy rovnice Nechť f:Ω a z0,z0x0+iy0. Definujme
                                          f~(x,y)(f(x+iy),f(x+iy))
                                          Potom existuje f(z0) právě tehdy, pokud existuje df~(x0,y0) a platí
                                          1f1(x0,y0)=2f2(x0,y0)2f1(x0,y0)=1f2(x0,y0)
                                          V takovém případě f(z0)=xf1(x0,y0)+ixf2(x0,y0).
                                          Důkaz TBD
                                          Věta derivace složené funkce, pro reálné funkce více proměnných Nechť F:mn,G:np,am,bF(a) a existují df(a),dg(b). Potom existuje d(GF)(a)=dG(b)df(a).
                                          Věta derivace složené funkce pro funkce komplexní proměnné Nechť U,V jsou otevřené, f:U,g:V,f(u)V,z0U,w0f(z0) a existují f(z0),g(w0). Potom (gf)(z0)=g(w0)f(z0).
                                          Důkaz Nechť z0x0+iy0,w0u0+iv0. Potom
                                          f(z0)=α+iβdf~(x0,y0)=(αββα)
                                          g(w0)=γ+iδdg~(u0,v0)=(γδδγ)
                                          d(g~f~)(x0,y0)=(γαδβγβδαδα+γβδβ+γα)
                                          (gf)(z0)=(γαδβ)+i(δα+γβ)=g(w0)+f(z0)
                                          Definice Je-li z,zx+iy, budeme formálně psát zxiy2,z¯x+iy2.
                                          Poznámka Odůvodnění, že to dává smysl: TBD
                                          Poznámka Cauchy-Riemannovy rovnice se dají přepsat do tvaru
                                          z¯f(x,y)=0
                                          Poznámka Komplexní čísla můžeme psát v polárních souřadnicích:
                                          x+iy=rexp(iϕ)
                                          r=x2+y2,ϕ=arctan2(y,x)
                                          x=rcosϕ,y=rsinϕ
                                          x=cosϕrsinϕrϕ
                                          y=sinϕr+cosϕrϕ
                                          z=exp(iϕ)2(rirϕ)
                                          z¯=exp(iϕ)2(r+irϕ)
                                          Definice Funkce f:Ω je holomorfní, pokud má derivaci v každém bodě. Množinu všech holomorfních funkcí značíme H(Ω).
                                          Poznámka Pokud pro f:Ω,z0Ω existuje f(z0), potom f je spojitá v z0.
                                          Poznámka Pokud f,g:Ω,λ,z0Ω a existují f(z0),g(z0), potom platí
                                          (λf+g)(z0)=λf(z0)+g(z0)
                                          (fg)(z0)=f(z0)g(z0)+f(z0)g(z0)
                                          Důsledek H(Ω) je asociativní a komutativní algebra.
                                          Poznámka Z věty o derivaci složené funkce plyne, že složení dvou holomorfních funkcí je holomorfní.
                                          Lemma Nechť U2 je otevřená množina a f:U,(x0,y0)U. Definujme
                                          f~:22,f~(x,y)(f(x,y),f(x,y))
                                          Existuje-li df~(x0,y0), potom
                                          (ξ,η)2:(1,i)df~(x0,y0)(ξ,η)=zf(x0,y0)ζ+z¯f(x0,y0)ζ¯
                                          kde ζξ+iη.
                                          Důkaz TBD, stačí si rozepsat obě strany
                                          Věta Nechť f:Ω má jako funkce 22 všechny parciální derivace spojité na Ω. Potom f je holomorfní na Ω, právě když splňuje Cauchy-Riemannovy rovnice:
                                          z¯f(x,y)=0,(x+iy)Ω
                                          V takovém případě f(z)=zf(z,z).
                                          Důkaz V předchozím lemmatu vezmeme ξ1,η0.
                                          Cvičení Nechť Ω(,0],zΩ,zrexpiϕ,r+,ϕ(π,π). Definujme komplexní logaritmus:
                                          lnzlnr+iφ
                                          Dokažte, že je to holomorfní funkce, a spočtěte derivaci.
                                          Řešení Holomorfnost ověříme derivací podle z¯, přičemž využijeme vzorečku pro polární souřadnice:
                                          z¯lnz=expiϕ2(r+irϕ)(lnr+iϕ)=expiϕ2(1r+iir)=0
                                          Teď můžeme spočíst derivaci:
                                          lnz=zlnz=exp(iφ)2(rirϕ)(lnr+iϕ)=exp(iφ)2(1riir)=exp(iφ)r=z¯r2=z¯zz¯=1z
                                          Jak se dalo očekávat, derivace nám vyšla stejně jako u reálného logaritmu.
                                          Cvičení Pro a definujme komplexní exponenciálu:
                                          expan=0ann!
                                          Dokažte, že expaexpb=exp(a+b).
                                          Příklad Nechť Ω(,0],a,zΩ. Definujme komplexní mocninu:
                                          zaexp(alnz)
                                          Dokažte, že platí zazb=za+b a funkce je holomorfní vzhledem k z. Určete její derivaci.

                                          Analytické funkce

                                          Připomeneme z MAN2:

                                          Věta Nechť I je interval, un:𝒞1(I,), řada u(x)n=0un(x) konverguje alespoň v jednom bodě x0I a řada v(x)n=0un(x) konverguje lokálně stejnoměrně na I. Potom řada u také konverguje lokálně stejnoměrně na I, u𝒞1(I) a platí u=v.
                                          Definice Nechť a a cn,n. Potom poloměr konvergence mocninné řady n=0cn(za)n je
                                          R1lim supn|cn|n
                                          Věta Je-li r[0,R), potom n=0|cn|rn<.
                                          Věta Je-li z,|za|>R, potom limncn(za)n0, tudíž řada n=0cn(za)n nekonverguje.
                                          Věta Je-li r(0,R), potom řada n=0cn(za)n konverguje stejnoměrně na D¯(a,r), neboli funkce f(z)n=0cn(za)n je spojitá na D¯(a,r).
                                          Věta Zderivovaná řada n=1ncn(za)n1 má stejný poloměr konvergence jako n=0cn(za)n.
                                          Důkaz Nechť R je poloměr konvergence zderivované řady. Přeindexujeme-li ji tak, aby začínala od nuly a mohli jsme tedy uplatnit limsupový vzoreček, máme
                                          1R=lim supn(n+1)cn+1n=1Rlim supnn+1n
                                          Pokud limita vpravo existuje a je rovna 1, máme vyhráno. Tudíž si ji spočteme:
                                          lim supnn+1n=lim supnexpln(n+1)n=exp0=1

                                          Teď už zpátky k něčemu novému.

                                          Definice Funkce f:Ω je analytická na Ω, pokud pro každé aΩ existuje r+ takové, že D(a,r)Ω a f lze na D(a,r) vyjádřit jako konvergentní mocninnou řadu se středem v a.
                                          Věta Nechť mocninná řada f(z)n=0cn(za)n má poloměr konvergence R(0,]. Potom fH(D(a,R)) a platí f(z)=n=1ncn(za)n1.
                                          Důkaz pomocí Cauchy-Riemannovy rovnice Nechť bez újmy na obecnosti a=0. Zvolme pevné y(R,R) a pro něj vezměme nějaké xIy(R2y2,R2y2). Potom
                                          f(x+iy)=n=0cn(x+iy)n
                                          Řada splňuje podmínky k tomu, abychom ji mohli zderivovat po členech a pořád to bude konvergovat na D(0,R):
                                          xf(x+iy)=n=1ncn(x+iy)n1
                                          yf(x+iy)=in=1ncn(x+iy)n1
                                          z¯f(x,y)=0
                                          zf(x,y)=n=1ncn(x+iy)n1
                                          Důkaz z definice derivace Pro w,z máme
                                          wnznwznzn1=j=0n1wjzn1jnzn1=j=1n1(wjzj)zn1j=(wz)j=1n1l=0j1wlzj1lzn1j=(wz)l=0n2(nl1)wlzn2l
                                          Vezmeme-li zD(0,R) a wD(0,r), potom
                                          |wnznwznzn1||wz|rn2l=0n2(nl1)
                                          |f(w)f(z)wzn=1ncnzn1|=|n=2cn(wnznwznzn1)||wz|n=2n(n1)2|cn|rn2<
                                          Důsledek f má na D(a,R) derivace všech řádů a pro k0 platí
                                          fk(z)=n=knk̲cnznk
                                          (kde nk̲j=n+k1nj je padající faktoriál).Speciálně fk(a)=k!ck.
                                          Důkaz Indukcí podle k.
                                          Důsledek Nechť r+,a a funkci f:D(a,r) lze vyjádřit jako konvergentní mocninnou řadu se středem v a. Potom toto vyjádření je určeno jednoznačně.
                                          Důkaz Z předchozího důsledku můžeme napočítat koeficienty cn=fn(a)n!.
                                          Důsledek Nechť f:Ω je analytická. Potom fH(Ω).
                                          Definice Nechť f:Ω. f lze na Ω vyjádřit mocninnou řadou, pokud pro všechny D(a,r)Ω lze f zapsat jako mocninnou řadu se středem v a.

                                          Cvičení

                                          Cvičení Nechť Ω02πi,ΩΩ0{0}. Definujme f:Ω0:
                                          f(z)zexpz1
                                          Tato funkce je holomorfní, protože je to podíl dvou holomorfních funkcí. Ukažte, že má limitu v nule.
                                          Řešení
                                          limz0f(z)=limz0zn=0znn!1=limz01n=1zn1n!=1
                                          Dodefinujeme-li ji, aby byla definovaná na Ω, můžeme ji na nějakém D(0,r) rozvinout do mocninné řady, čímž definujeme Bernoulliova čísla:
                                          f(z)n=0Bnn!zn
                                          Najděte poloměr konvergence a spočtěte B0,B1,B2.
                                          Řešení Jak si později ukážeme, poloměr konvergence je vzdálenost do nejbližší singularity, tedy v našem případě R=2π. Bernoulliova čísla spočteme tak, že si roztaylorujeme exp do dostatečného stupně, aplikujeme vzoreček pro geometrickou řadu a porovnáme to. Vyjde:
                                          B0=1,B1=12,B2=16
                                          Dokažte, že pro všechna lichá n3 je Bn=0.
                                          Řešení
                                          f(z)=zexp(z)1=zexpz1expz=zexpzexpz1
                                          f(z)f(z)==z
                                          To stačí porovnat s mocninným rozvojem.
                                          Dokažte, že pro n platí
                                          k=0n1Bkk!(nk)!=[n=1]
                                          Řešení Máme
                                          z=f(z)(expz1)=()()
                                          S tím budeme dělat nějaké techtle mechtle.
                                          Cvičení Mějme a,Ω{a},f(z)1za. Zjevně fH(Ω). Pro dané z0a vyjádřete f(z) jako mocninnou řadu na okolí z0.
                                          Řešení
                                          f(z)=1(zz0)+(z0a)=1z0a11z0zz0a=1z0an=0(z0zz0a)n
                                          cn=1(az0)n+1
                                          Vzoreček pro geometrickou řadu lze použít, pokud |z0z|<|z0a|, což přesně odpovídá tomu, že obor konvergence končí u nejbližší singularity. Taky si to pro jistotu můžeme spočíst pomocí limsupového vzorečku.

                                          Křivkový integrál

                                          Definice Nechť γ:[α,β] je regulární křivka a f𝒞(γ). Potom integrál f podle γ je
                                          γf=γf(z)dzαβf(γ(t))γ(t)dt
                                          Poznámka Integrál f podle γ nemusí být to samé jako integrál f na γ:
                                          γf=αβf(γ(t))|γ(t)|dt
                                          Příklad Je-li γ(t)expit (a f=???), potom
                                          γf=0,γf=2π
                                          Poznámka
                                          |γf|=|αβf(γ(t))γ(t)dt|f𝒞(γ)Vαβ(γ)
                                          Poznámka substituce Nechť γ:[α,β] je regulární křivka, f𝒞(γ) a ω:[α1,β1][α,β] je 𝒞1 bijekce splňující ω(t)>0,t[α1,β1] (z čehož plyne ω(α1)=α,ω(β1)=β). Označme γ1γω; zřejmě γ1=γ. Potom
                                          γ1f=α1β1f(γ1(t))γ1(t)dt=α1β1f(γ(ω(t)))γ(ω(t))ω(t)dt=sω(t)αβf(γ(s))γ(s)ds=γf
                                          Poznámka vopáčná křivka Nechť γ:[α,β] je regulární křivka, f(γ) a ω:[α,β][α,β],ω(t)α+βt. Označme γ1γω; zřejmě γ1=γ. Potom
                                          γ1f=αβf(γ1(t))γ1(t)dt=αβf(γ(ω(t)))γ(ω(t))ω(t)dt=sω(t)βαf(γ(s))γ(s)ds=γf
                                          Řekneme, že γ1 je vopáčná křivka ke γ. Značíme γ1=γ.
                                          Věta Nechť γ:[α,β] je regulární křivka, φ,ψ𝒞(γ). Pro Ωφ(γ) položme
                                          f:Ω,f(z)γψ(ζ)φ(ζ)zdζ
                                          Potom f lze na Ω vyjádřit jako mocninnou řadu.
                                          Důkaz Zvolme nějaký disk D(a,r)Ω. Potom pro dané zD(a,r),ζγ máme
                                          |zaφ(ζ)a||za|r<1
                                          1φ(ζ)z=1(φ(ζ)a)(1zaφ(ζ)a)=n=0(za)n(φ(ζ)a)n+1
                                          Tato řada stejnoměrně konverguje pro ζγ. Tím pádem funkci můžeme přepsat do tvaru
                                          f(z)=γn=0ψ(ζ)(za)n(φ(ζ)a)n+1dζ=n=0(γψ(ζ)(φ(z)a)n+1dζ)cn(za)n
                                          Pro koeficienty máme
                                          cnψ𝒞Vαβ(γ)rn+1
                                          Z toho plyne, že řada konverguje s poloměrem konvergence r.
                                          Příklad Je-li a,r+, potom kladně orientovaná kružnice je křivka γ(t)a+rexpit,t[0,2π]. Její vopáčnou křivkou je záporně orientovaná kružnice γ~(t)a+rexp(it),t[0,2π].
                                          Příklad Úsečka mezi body a,b, kterou značíme [a,b], je křivka γ(t)a+(ba)t=(1t)a+tb,t[0,1]. Pro integrál po úsečce platí
                                          [a,b]f=(ba)01f(a+(ba)t)dt
                                          Snadno ověříme, že [b,a] je vopáčná křivka k [a,b].
                                          Příklad Pro a,b,c máme trojúhelník (a,b,c)[a,b,c]κ. Jeho obvod je křivka, přičemž s trochou pochybného značení můžeme psát
                                          (a,b,c)=[a,b]⊕︎[b,c]⊕︎[c,a]
                                          Pro integrál máme
                                          (a,b,c)f=[a,b]f+[b,c]f+[c,a]f
                                          Sudé permutace (a,b,c),(b,c,a),(c,a,b) jsou ekvivalentní křivky.Liché permutace (b,a,c),(a,c,b),(c,b,a) jsou k nim vopáčné křivky.
                                          Definice Nechť γ:[α,β] je regulární uzavřená křivka a zγ. Potom index bodu z vzhledem ke γ je
                                          indγ(z)12πiγdζζz
                                          Poznámka Z jisté věty plyne, že funkci indγ lze vyjádřit mocninnou řadou, tudíž je spojitá.
                                          Věta Nechť γ:[α,β] je regulární uzavřená křivka a Ωγ. Potom funkce indγ:Ω nabývá celočíselné hodnoty, je konstantní na každé souvislé komponentě a na neomezené komponentě nabývá hodnotu 0.
                                          Důkaz Nechť zΩ. Zaveďme pomocné funkce φ,ψ:[α,β]:
                                          φ(t)expαtγ(s)γ(s)zds
                                          ψ(t)φ(t)γ(t)z
                                          Speciálně platí φ(α)=1,φ(β)=exp(2πiindγ(z)). Pro derivace máme
                                          φ(t)=γ(t)γ(t)zφ(t)
                                          ψ(t)=φ(t)γ(t)zφ(t)γ(t)(γ(t)z)2=0
                                          Zároveň φ,ψ jsou spojité a po částech 𝒞1. Z nulovosti derivace plyne, že ψ je konstantní, tedy
                                          t[α,β]:φ(t)γ(t)z=ψ(t)=ψ(α)=1γ(α)z
                                          exp(2πiindγ(z))=φ(β)=γ(β)zγ(α)z=1
                                          Z toho plyne, že indγ(z). Jelikož funkce indγ je spojitá a nabývá hodnoty z diskrétní množiny, na souvislých komponentách musí být konstantní. Zbývá dokázat, že na neomezené komponentě je funkce nulová. Nechť z je prvek neomezené komponenty, potom
                                          |indγ(z)|=|12πiαβγ(t)γ(t)zdt|Vαβ(γ)2πdist(z,γ)|z|0

                                          Goursatova věta

                                          Poznámka Nechť U je otevřená množina, FH(U), I je interval a γ𝒞1(I),γU. Potom pro všechna tI platí
                                          (Fγ)(t)=F(γ(t))γ(t)
                                          přičemž první derivace na pravé straně je podle komplexní proměnné a druhá podle reálné proměnné.
                                          Důkaz Máme z¯F=0,zF=F. Definujme γ1γ,γ2γ. Potom
                                          (Fγ)(t)=xF(γ(t))γ1(t)+yF(γ(t))γ2(t)=zF(γ(t))γ1(t)+zF(γ(t))γ2(t)=F(γ(t))γ(t)
                                          Věta Nechť FH(Ω),F𝒞(Ω) a γ:[α,β]Ω je regulární křivka. Potom
                                          γF=F(γ(β))F(γ(a))
                                          Speciálně je-li γ uzavřená, potom γF=0.
                                          Důkaz
                                          γF=αβF(γ(t))γ(t)dt=αβ(Fγ)=F(γ(β))F(γ(a))
                                          Důsledek Nechť γ je regulární uzavřená křivka v . Potom
                                          • n:γzndz=0
                                          • pokud 0γ, potom
                                            n,n2:γzndz=0
                                          Důkaz Pro n1 je zn=ddzzn+1n+1.
                                          Poznámka Pro 0γ máme γz1dz=2πiindγ(0).
                                          Definice Nechť (X,ρ) je metrický prostor a KX je kompaktní. Potom průměr K je
                                          diamKmaxx,yKρ(x,y)
                                          Lemma Nechť (X,τ) je Hausdorffův prostor a KnX,n jsou kompaktní, přičemž n:KnKn+1. Potom n=1Kn.
                                          Důkaz Jelikož jsme v Hausdorffově prostoru, všechny Kn jsou uzavřené. Zřejmě pro všechna N je
                                          n=1NKn=KN
                                          Teď stačí použít duální definici kompaktnosti (máme-li systém uzavřených množin, kde každý konečný podsystém má neprázdný průnik, potom celý systém má neprázdný průnik).
                                          Důsledek Nechť (X,ρ) je metrický prostor a KnX,n jsou kompaktní, přičemž n:KnKn+1 a limndiam(Kn)=0. Potom |n=1Kn|=1.
                                          Věta Goursat Nechť fH(Ω) a Δ(a,b,c)Ω. Potom
                                          Δf=0
                                          Důkaz Jsou-li a,b,c kolineární, důkaz je zřejmý. Předpokládejme tedy, že nejsou kolineární. Položme
                                          JΔf
                                          a L|ab|+|bc|+|ca|. Zjevně diam(Δ)L. Označme středy stran trojúhelníka a rozdělme podle nich trojúhelník na čtyři menší trojúhelníčky:
                                          ab+c2,bc+a2,ca+b2
                                          Δ1,1(a,c,b),Δ1,2(c,b,a),Δ1,3(b,a,c),Δ1,4(a,b,c)
                                          Snadno si rozmyslíme, že Δ1,j jsou podobné Δ a platí
                                          J=Δf=j=14Δ1,jf
                                          Z trojúhelníkové nerovnosti plyne
                                          |J|j=14|Δ1,jf|
                                          Jistě najdeme j4^ takové, že |Δ1,jf||J|4. Položme Δ2Δ1,j, potom délka Δ2 je L2. Analogicky rozsekáme Δ2 na čtyři menší trojúhelníky a vybereme si z nich jeden, pro nějž absolutní hodnota integrálu je větší než |J|16. Ten označíme Δ3. A tak dále (pro konzistenci také označíme Δ1Δ). Platí
                                          |Δn||J|4n1
                                          délka Δn=L2n1
                                          Jelikož průměry trojúhelníků jdou k nule a trojúhelníky se do sebe postupně vnořují, z předchozího lemmatu plyne, že pro nějaké z0 je
                                          n=1Δn={z0}
                                          Vezměme libovolné ε+. Jelikož existuje f(z0), máme
                                          δ+,zD(z0,δ):|f(z)f(z0)f(z0)(zz0)|<ε|zz0|
                                          Zvolme n takové, aby 12n1<δ. Jelikož zΔn, pro všechna zΔn platí |zz0|L2n1. Dosazením do výroku máme
                                          |J|4n1|Δnf(z)dz|=|Δn(f(z)f(z0)f(z0)(zz0))dz|délka(Δn)maxzΔn|f(z)f(z0)f(z0)(zz0)|délka(Δn)maxzΔnε|zz0|délka(Δn)εdiam(Δn)
                                          (kde výraz f(z0)f(z0)(zz0) jsme si mohli bezskrupulózně přidat do integrálu, protože je to polynom v proměnné z, takže má primitivní funkci a jeho integrál po uzavřené křivce je 0).Z toho plyne
                                          |J|4n1L2n1εL2n1=εL2
                                          Jelikož L je konstanta a ε+ bylo voleno libovolně, máme J=0.
                                          Věta Nechť f𝒞(Ω), KΩ je kompaktní, aΩ a platí, že wK:[a,w]Ω. Potom (wΩ)[a,w]f je spojitá funkce.
                                          Důkaz
                                          [a,w]f=(wa)01f(a+t(wa))dt
                                          Funkce (t[0,1],wK)f(a+t(wa)) je spojitá na kompaktní množině, tedy omezená. Tudíž existuje M0+ takové, že pro všechna t[0,1],wK je |f(a+t(wa))M|. Ok, a jak z toho plyne původní tvrzení?
                                          Věta Nechť pro nějaké pΩ je fH(Ω){p} a f𝒞(Ω). Potom pro všechny Δ(a,b,c)Ω je Δf=0.
                                          Důkaz Rozlišíme několik případů:
                                          • Pokud pΔ, potom to triviálně plyne z Goursata (když je bod někde úplně mimo, může nám být jedno, že v něm funkce není holomorfní, protože stačí zúžit definiční obor).
                                          • Nechť p je vrchol Δ, tedy bez újmy na obecnosti p=a. Zvolme r+ takové, aby D¯(a,r)Ωb,cD¯(a,r). Množina KD¯(a,r)Δ je kompaktní a a je hromadný bod K. Vezměme wK, potom podle předchozí věty (w,b,c) závisí spojitě na w. Jelikož všude mimo a je to podle předchozího případu 0, musí to v a být taky 0.
                                          • Nechť p leží na hraně Δ, ale není vrchol. Bez újmy na obecnosti p[a,b]. Potom
                                            Δf=(a,p,c)f+(p,b,c)f
                                            Oba integrály vpravo jsou podle předchozího bodu 0.
                                          • Pro p uvnitř trojúhelníka si to analogicky jako v předchozím bodě rozdělíme na tři trojúhelníky.

                                          Cauchyova věta pro konvexní množiny

                                          Lemma Nechť Ω je konvexní, f𝒞(Ω) a platí, že pro všechny Δ(a,b,c),a,b,cΩ je Δf=0. Potom f má primitivní funkci FH(Ω).
                                          Důkaz Pro pevné aΩ definujme
                                          F(z)[a,z]f
                                          Máme-li z0Ω, potom chceme dokázat, že
                                          limzz0F(z)F(z0)zz0f(z0)=0
                                          Jelikož Ω je konvexní, můžeme mezi libovolnými třemi body udělat trojúhelník. Platí
                                          0=(a,z,z0)f=[a,z]f+[z,z0]f[a,z0]f=F(z)+[z,z0]fF(z0)
                                          |F(z)F(z0)zz0f(z0)|=|F(z)F(z0)f(z0)(zz0)zz0|=|[z0,z](f(ζ)f(z0))dζzz0||zz0|maxζ[z0,z]|f(ζ)f(z0)||zz0|maxζD¯(z0,|zz0|)|f(ζ)f(z0)|zz00
                                          Věta Nechť Ω je konvexní, pΩ,fH(Ω{p}) a f𝒞(Ω). Potom pro každou regulární uzavřenou křivku γ v Ω platí
                                          γf=0
                                          (Speciálně to platí i pro fH(Ω).)
                                          Důkaz Podle Goursata to platí pro všechny trojúhelníky. Podle lemmatu má f primitivní funkci FH(Ω), tudíž
                                          γf=γF=0
                                          Věta Cauchyův vzorec pro konvexní množiny Nechť Ω je konvexní, fH(Ω) a γ je regulární uzavřená křivka v Ω. Potom
                                          zΩγ:12πiγf(ζ)ζzdζ=indγ(z)f(z)
                                          Důkaz Vezměme pevné zΩγ. Pro ζΩ definujme
                                          g(ζ){f(ζ)f(z)ζz,ζzf(z),ζ=z
                                          Zjevně gH(Ω{z}),g𝒞(Ω). Z předchozí věty
                                          0=γg=γf(ζ)f(z)ζzdζ=γf(ζ)ζzdζ2πiindγ(z)f(z)
                                          Věta Nechť fH(Ω). Potom f lze vyjádřit na Ω mocninnou řadou.
                                          Důkaz Nechť D(a,r)Ω. Pro r(0,r),t[0,2π] definujme γ(t)a+rexp(it).Zřejmě D(a,r) je konvexní a pro všechna zD(a,r) platí indγ(z)=1, takže podle předchozí věty je
                                          f(z)=12πiγf(ζ)ζzdζ
                                          Podle nějaké dávno dokázané věty víme, že f lze na D(a,r) zapsat jako mocninnou řadu, takže
                                          f(z)=n=0cn(za)n,cn=fn(a)n!
                                          Jelikož cn nezávisí na r, toto vyjádření funguje na celém D(a,r), tudíž i na celém Ω.
                                          Důsledek Nechť f:Ω. Potom následující výroky jsou ekvivalentní:
                                          Důsledek Je-li fH(Ω), potom fH(Ω).
                                          Důkaz
                                          fH(Ω)f je analytickáf je analytickáfH(Ω)
                                          Důsledek Je-li fH(Ω), potom má derivace všech řádů.
                                          Věta Morera Nechť f𝒞(Ω) a pro každý trojúhelník ΔΩ platí Δf=0. Potom fH(Ω).
                                          Důkaz Nechť D(a,r)Ω. Jak už jsme dokázali, z toho, že pro všechny trojúhelníky v D(a,r) je integrál nulový, plyne, že existuje primitivní funkce FH(D(a,r)). Tudíž i fH(D(a,r)). Jelikož jsme a volili libovolně, fH(Ω).

                                          Kořeny holomorfních funkcí

                                          Definice Nechť fH(Ω). Potom množina jejích kořenů je 𝒵(f)f1({0})={zΩ|f(z)=0}.
                                          Poznámka 𝒵(f) je uzavřená podmnožina Ω, protože je to spojitý vzor uzavřené množiny {0}.
                                          Poznámka Nechť U1,U2 jsou otevřené a neprázdné a g1H(U1),g2H(U2) splňují zU1U2:g1(z)=g2(z). Potom existuje právě jedna gH(U1U2) taková, že g|U1=g1,g|U2=g2.
                                          Poznámka Nechť fH(Ω),aΩ. Potom f je nulová na nějakém okolí a právě tehdy, pokud všechny její derivace v a jsou nulové, tedy n0:fn(a)=0.
                                          Důkaz
                                          (⇒)
                                          Zřejmé.
                                          (⇐)
                                          Funkci vyjádříme mocninnou řadou na nějakém disku kolem a.
                                          Příklad Pro reálné funkce toto neplatí. Například mějme f𝒞() definovanou jako
                                          f(x){exp(1x2),x00,x=0
                                          Potom fn(0)=0 pro každé n0, ale f0. Detaily viz Štampach.
                                          Věta Nechť fH(Ω),aΩ, přičemž f není všude rovna nule na žádném okolí a. Potom existují jednoznačná m0,gH(Ω) taková, že g(a)0 a
                                          zΩ:f(z)=(za)mg(z)
                                          Důkaz
                                          Jednoznačnost
                                          Nechť
                                          zΩ:f(z)=(za)m1g1(z)=(za)m2g2(z)
                                          Kdyby m1<m2, potom g1(a)=(aa)m2m1=0, což je spor, tudíž m1=m2. Pro za dostaneme vydělením g1(z)=g2(z) a limitou tuto rovnost doplníme i do a.
                                          Existence
                                          Zvolme D(a,r)Ω. Potom pro všechna zD(a,r) máme
                                          f(z)=n=0cn(za)n
                                          Z předpokladu plyne, že pro nějaké m0 je cm0. Vezměme nejmenší takové m. Definujme
                                          U1D(a,r),g1(z)n=mcn(za)nm
                                          U2Ω{a},g2(z)f(z)(za)m
                                          Zřejmě na U1U2 je g1=g2, takže je můžeme sloučit do jedné funkce gH(U1U2)=H(Ω). Snadno ověříme, že toto g splňuje znění věty.
                                          Důsledek Nechť fH(Ω),aΩ,f(a)=0. Potom buď f je nulová na nějakém okolí a, nebo a je izolovaný kořen.
                                          Důkaz Nechť f není nulová na žádném okolí a. Podle předchozí věty najdeme m,g. Jelikož g je spojitá a g(a)0, existuje δ+ takové, že zD(a,δ):g(z)0. Tudíž i pro všechna zD(a,δ){a} je f(z)0.
                                          Důsledek Nechť fH(Ω) a aΩ je izolovaný kořen. Potom existují jednoznačná m,gH(Ω) taková, že g(a)0 a
                                          zΩ:f(z)=(za)mg(z)
                                          Definice m z předchozí věty je násobnost kořenu a.
                                          Věta Nechť Ω je oblast a fH(Ω). Potom buď f=0 (neboli 𝒵(f)=Ω), nebo 𝒵(f) nemá hromadný bod. Jinými slovy, všechny kořeny funkce různé od nuly jsou izolované.
                                          Důkaz Označme AΩ množinu hromadných bodů 𝒵(f). Jelikož 𝒵(f) je uzavřená, máme A𝒵(f), z čehož plyne, že i A je uzavřená (protože obsahuje všechny své hromadné body). Ukážeme, že A je také otevřená. Máme-li nějaké aA, potom to z definice musí být neizolovaný kořen, takže f je nulová na nějakém jeho okolí a toto okolí je také podmnožinou A. Dokázali jsme, že A je obojetná. Jelikož jsme na souvislé množině, tak buď A=Ω (tedy i 𝒵(f)=Ω), nebo A=.
                                          Důsledek Má-li 𝒵(f) v Ω hromadný bod, potom f=0.
                                          Poznámka Nechť U je otevřená. Potom existuje posloupnost kompaktních množin (Kn), jejíž sjednocení je celé U.
                                          Důkaz Vezměme systém
                                          {D¯(a,r)U|a[i],r+}
                                          Tento systém je spočetný, takže ho můžeme zapsat jako posloupnost, a snadno ověříme, že jeho sjednocení je celé U.
                                          Důsledek Nechť Ω je souvislá a fH(Ω) není všude nulová. Potom 𝒵(f) je nejvýše spočetná.
                                          Důkaz Víme, že 𝒵(f) nemá hromadný bod. Podle předchozí poznámky můžeme Ω pokrýt posloupností kompaktních množin. Můžeme si rozmyslet, že 𝒵(f)Kn je konečná pro každé n, z čehož plyne tvrzení.
                                          Důsledek Nechť Ω je souvislá a f,gH(Ω). Má-li množina {zΩ|f(z)=g(z)} hromadný bod, potom se funkce rovnají.
                                          Důkaz Aplikujeme předešlé poznatky na funkci fg.
                                          Poznámka Existuje právě jedno prodloužení funkce ln na (,0], ale na celé ji prodloužit nelze.
                                          Příklad Na Ω{0} definujme funkci f(z)sinπz. Kořeny této funkce mají hromadný bod 0, ale to nám nevadí, protože neleží v Ω.

                                          Izolované singularity holomorfní funkce

                                          Definice Pro a,r+ budeme značit „propíchnutý disk“ D(a,r)D(a,r){a}.
                                          Definice Nechť Ω je oblast, aΩ a fH(Ω{a}). Potom f má v a izolovanou singularitu. Je-li možné f rozšířit na celé Ω tak, aby pořád byla holomorfní, jde o odstranitelnou singularitu.
                                          Věta Nechť aΩ,fH(Ω{a}). Potom singularita je odstranitelná právě tehdy, pokud pro nějaké r+ je D(a,r)Ω a f je omezená na D(a,r).
                                          Důkaz Implikace () je zřejmá. Dokážeme (). Nechť |f| je na D(a,r) omezena konstantou M. Definujeme
                                          h(z){(za)2f(z),zΩ{a}0,z=a
                                          Zřejmě hH(Ω{a}). Zároveň je i hH(Ω), protože
                                          h(a)=limzah(z)h(a)za=limw0wf(a+w)=0
                                          Z toho plyne, že h můžeme na D(a,r) vyjádřit mocninnou řadou:
                                          h(z)=n=0cn(za)n
                                          Jelikož h(a)=h(a)=0, máme c0=c1=0, takže můžeme vytknout
                                          h(z)=(za)2n=2cn(za)n2
                                          Z toho na Ω{a} platí
                                          f(z)=n=2cn(za)n2
                                          Takže stačí dodefinovat f(a)c2 a tím jsme opravili singularitu.
                                          Definice Nechť aΩ,fH(Ω{a}). f má v a pól řádu m, pokud existují c1,,cm,cm0 taková, že funkce
                                          f(z)k=1mck(za)k
                                          má v a odstranitelnou singularitu. Tato sumáž se nazývá hlavní část f v a.
                                          Poznámka To je ekvivalentní tomu, že f(z)=k=1mck(za)k+g(z), kde gH(Ω).
                                          Definice Nechť aΩ,fH(Ω{a}). f má v a podstatnou singularitu, pokud pro všechny D(a,r)Ω je f(D(a,r)) hustá podmnožina .
                                          Lemma Nechť aΩ,fH(Ω{a}).
                                          1. Má-li f v a odstranitelnou singularitu, potom limaf.
                                          2. Má-li f v a pól, potom limaf=.
                                          3. Má-li f v a podstatnou singularitu, potom neexistuje limaf.
                                          Důkaz
                                          1. Zřejmé.
                                          2. Z definice pólu máme funkci gH(a) takovou, že
                                            f=1(za)m(cm+k=1m1ck(za)k+(za)mg(z))
                                            Zlomek jde v limitě k a závorka jde k cm, které není 0, takže celý výraz jde k nekonečnu.
                                          3. Vezměme fixní w a r takové, že D(a,r)Ω a definujme rnrn. Z předpokladu je pro každé n množina f(D(a,rn)) hustá v , takže najdeme znD(a,rn) takové, že |f(zn)w|<1n. Potom zna,f(zn)w. Jelikož w bylo voleno libovolně, podle Heineovy věty f nemá limitu.
                                          Věta Nechť aΩ,fH(Ω{a}). Potom nastane právě jedna z možností:
                                          1. f má v a odstranitelnou singularitu.
                                          2. f má v a pól.
                                          3. f má v a podstatnou singularitu.
                                          Důkaz Z předchozího lemmatu plyne, že může nastat nejvýše jedna z možností. Dokážeme, že pokud f nemá podstatnou singularitu, potom má odstranitelnou singularitu nebo pól. Předpokládejme tedy, že existují r,δ+ a w taková, že
                                          D(a,r)Ωf(D(a,r))D(w,δ)=
                                          Jinými slovy, pro každé zD(a,r) je |f(z)w|δ. Na tomto disku definujme funkci
                                          F(z)1f(z)w
                                          Tato funkce zjevně je holomorfní a omezená, jelikož splňuje 0<|F(z)|1δ, takže má v a odstranitelnou singularitu. Dodefinujeme ji na celé D(a,r). Platí
                                          zD(a,r):f(z)=w+1F(z)
                                          Je-li F(a)0, potom můžeme v klidu definovat f(a)w+1F(a), takže f má odstranitelnou singularitu. Ve vopáčném případě je a izolovaný kořen F s nějakou násobností m:
                                          zD(a,r):F(z)=(za)mG(z),GH(D(a,r)),G(a)0
                                          Jelikož pro za je F(z)0, G je nenulová na celém D(a,r), takže i 1GH(D(a,r)). Rozvineme ji do mocninné řady:
                                          1G(z)=n=0cn(za)n,c0=1G(a)0
                                          Dosazením dostáváme
                                          f(z)=w+(za)mn=0cn(za)n=n=0m1cn(za)nmhlavní část f+w+n=mcn(za)nmH(D(a,r))
                                          Tudíž f má pól řádu m.
                                          Příklad Funkce f(z)exp1z na množině Ω{0} má podstatnou singularitu v bodě 0.

                                          Liouvillova věta

                                          Věta Parsevalova rovnost pro funkci komplexní proměnné Nechť a,R+{+} a fH(D(a,R)) má tvar mocninné řady
                                          f(z)=n=0cn(za)n
                                          Potom pro všechna r(0,R) platí
                                          n=0|cn|2r2n=12π02π|f(a+rexpiθ)|2dθ
                                          Důkaz Máme
                                          f(a+rexpiθ)=n=1cnrnexpinθ
                                          Tato řada konverguje stejnoměrně vůči θ, takže můžeme psát
                                          12π02π|f(a+rexpiθ)|2dθ=12πππ(m=0cmrmexpimθ)(n=0(cn)¯rnexp(inθ))dθ=m=0n=0cm(cn)¯rm+n12πππexpi(mn)θdθ=m=0n=0cm(cn)¯rm+nδm,n=n=0cn(cn)¯rn+n=n=0|cn|2r2n
                                          Věta Liouville Je-li fH() omezená na , potom je konstantní.
                                          Důkaz Nechť z:|f(z)|M. Rozvinutím do mocninné řady a aplikací Parsevalovy rovnosti máme
                                          n=0|cn|2r2n=12π02π|f(a+rexpiθ)|2dθ12π02πM2=M2
                                          Speciálně každý člen sumáže musí být menší nebo roven M2, z čehož plyne |cn|Mrn. Jelikož to platí pro každé r+, pro n>0 máme cn=0, takže f je konstantní.
                                          Věta základní věta algebry Každý komplexní polynom stupně alespoň 1 má kořen.
                                          Důkaz Nechť P je polynom stupně n. Bez újmy na obecnosti předpokládejme, že je monický:
                                          P(z)=zn+k=0n1ckzk
                                          Předpokládejme, že P nemá žádný kořen. Potom funkce f(z)1P(z) je holomorfní na celém . Snadno ověříme, že f(z)=zn(1+𝒪(1z))limf=0, tudíž f je omezená. Podle Liouvillovy věty musí být konstantní, z čehož plyne degP=0.

                                          Cvičení

                                          Věta Nechť A0+ a (bn). Potom
                                          lim supnAbn=Alim supnbn
                                          Věta Nechť (an),(bn) a limnan=A0+. Potom
                                          lim supnanbn=Alim supnbn
                                          Důkaz Nechť Blim supnbn. Z definice limsup existuje vybraná posloupnost (bnk) taková, že limkbnk=B. Potom limkankbnk=AB. Nechť (anbn) je libovolná vybraná posloupnost z anbn, která má nějakou limitu C, potom limnbn=CA. To musí být opět z definice limsup menší nebo rovno B, z čehož plyne CAB.
                                          Cvičení Na Ω{±i} definujme funkci
                                          f(z)1z2+1
                                          Vyjádřete tuto funkci jako mocninnou řadu kolem daného z0Ω. Určete poloměr konvergence.
                                          ŘešeníRozložíme si funkci na parciální zlomky:
                                          f(z)=i2(z+i)i2(zi)
                                          Upravením do vhodného tvaru a aplikací vzorečku pro geometrickou řadu dostáváme
                                          f(z)=n=0(i2(z0+i)(1z0+i)ni2(z0i)(1z0i)n)(zz0)n=n=0(1)ni2(1(z0+i)n+11(z0i)n+1)(zz0)n
                                          Poloměr konvergence můžeme určit jako vzdálenost od nejbližší singularity, tedy
                                          R=min{|z0+i|,|z0i|}
                                          Věta Nechť A nemá hromadný bod a fH(A) nemá odstranitelnou singularitu v žádném bodě A. Potom pro všechna z0A lze f vyjádřit jako mocninnou řadu se středem z0 a poloměrem konvergence Rdist(z0,A)>0.
                                          Důkaz Poloměr konvergence je alespoň R, protože holomorfní funkci můžeme vyjádřit mocninnou řadou na každém disku, který se vejde do jejího definičního oboru. Kdyby byl větší než R, potom bychom funkci mohli v nějakém aA dodefinovat tak, aby byla pořád holomorfní, takže singularita by byla odstranitelná.
                                          Poznámka Nechť fH(Ω),z0=x0+iy0Ω,f(z0)α+iβ0. Vezmeme-li f jako funkci 22, potom snadno ověříme, že jakobián je nenulový, takže má inverzi na okolí (x0,y0).
                                          Cvičení Nechť Ω je souvislá. Najďěte všechny fH(Ω) takové, že f(Ω).
                                          ŘešeníOznačíme f(x+iy)=u+iv, přičemž v=0. Podle Cauchy-Riemannových rovnic máme
                                          xu=yv=0
                                          yu=xv=0
                                          Z toho a z předpokladu souvislosti plyne, že u je konstanta. Tudíž tuto vlastnost mají jen konstantní funkce.
                                          Cvičení Spočtěte
                                          [i,2+3i]zexpz2dz
                                          Řešení
                                          [i,2+3i]zexpz2dz=[i,2+3i](expz22)dz=[expz22]i2+3i

                                          Princip maximálního modulu

                                          Věta Nechť a,R(0,],fH(D(a,R)). Potom pro všechna r(0,R) platí
                                          |f(a)|maxθ|f(a+rexpiθ)|
                                          přičemž rovnost nastane právě tehdy, pokud f je konstantní.
                                          Důkaz Vyjádřeme si f jako mocninnou řadu:
                                          f(z)=n=0cn(za)n
                                          Potom použitím Parsevalovy rovnosti máme
                                          |f(a)|2=|c0|2n=0|cn|2r2n=12π02π|f(a+rexpiθ)|2dθmaxθ|f(a+rexpiθ)|2
                                          Zároveň nerovnost |c0|2 může být rovnost jen tehdy, pokud všechny ostatní koeficienty jsou nulové, tedy f je konstantní.
                                          Důsledek Nechť a,R(0,],fH(D(a,R)) a navíc zD(a,R):f(z)0. Potom pro všechna r(0,R) platí
                                          |f(a)|minθ|f(a+rexpiθ)|
                                          Důkaz Aplikujeme předchozí větu na funkci 1f.
                                          Věta princip maximálního modulu Nechť Ω je souvislá a fH(Ω) není konstantní. Potom |f| nemá v Ω lokální maximum.
                                          Důkaz Vezměme libovolné aΩ. Zvolíme R+ takové, aby D(a,R)Ω, a třeba rR2. Jelikož Ω je souvislá, f není konstantní ani na D(a,R). Podle věty existuje θ takové, že |f(a+rexpiθ)|>|f(a)|, přičemž a+rexpiθD(a,r). Jelikož R jsme volili libovolně, a není lokální maximum.
                                          Důsledek Nechť Ω je souvislá a fH(Ω) není konstantní a nemá kořen v Ω. Potom |f| nemá v Ω lokální minimum.
                                          Důkaz Aplikujeme předchozí větu na funkci 1f.
                                          Důsledek Nechť Ω je souvislá a omezená a fH(Ω),f𝒞(Ω¯). Potom
                                          maxzΩ¯|f(z)|=maxzΩ|f(z)|
                                          Navíc pokud f není konstantní, potom
                                          aΩ:|f(a)|<maxzΩ|f(z)|
                                          Důkaz Maxima existují, protože Ω¯ a Ω jsou omezené a uzavřené, takže kompaktní. Pro konstantní f je důkaz zřejmý. Je-li f nekonstatní, potom podle principu maximálního modulu nemůže maximum ležet v Ω, takže musí ležet jen na hranici.

                                          Stejnoměrná konvergence posloupnosti holomorfních funkcí

                                          Věta Cauchyův odhad Nechť a,R+,fH(D(a,R)) a |f| je na D(a,R) omezená konstantou M+. Potom
                                          n0:|fn(a)|n!MRn
                                          Důkaz Vyjádříme si f jako mocninnou řadu:
                                          f(z)=n=0cn(za)n
                                          Z Parsevalovy rovnosti pro každé n0 dostáváme
                                          |cn|2r2nk=0|ck|2r2k=12π02π|f(a+rexpiθ)|2dθ12π02πM2dθM2
                                          Odmocněním a použitím Taylorova vztahu cnfn(a)n! dostáváme znění věty.
                                          Poznámka Liouvillova věta říká, že tento odhad platí i pro R=.
                                          Definice Nechť fj:Ω pro každé j a f:Ω. Posloupnost (fj) konverguje stejnoměrně na kompaktních podmnožinách Ω, pokud konverguje stejnoměrně k f na každé kompaktní KΩ.
                                          Definice Nechť fj:Ω pro každé j a f:Ω. Posloupnost (fj) konverguje lokálně stejnoměrně na Ω, pokud pro každé aΩ existuje okolí UaΩ, na němž (fj) konverguje stejnoměrně k f.
                                          Poznámka Posloupnost konverguje stejnoměrně na kompaktních podmnožinách, právě když konverguje lokálně stejnoměrně.
                                          Důkaz
                                          (⇒)
                                          Stačí zvolit UaD(a,r) takové, že (Ua)¯Ω.
                                          (⇐)
                                          Nechť KΩ je kompaktní. Pro každé aK zvolíme Ua, na němž posloupnost konverguje stejnoměrně. Tato okolí tvoří pokrytí K, z něhož vybereme konečné podpokrytí. Potom v definici stejnoměrné konvergence stačí pro dané ε vybrat maximální n0 ze všech okolí z tohoto podpokrytí.
                                          Věta Nechť fjH(Ω) pro každé j a (fj) konverguje stejnoměrně k f:Ω na kompaktních podmnožinách Ω. Potom fH(Ω) a fjf na kompaktních podmnožinách Ω.
                                          Důkaz Pro dané aΩ zvolme r+ takové, aby D¯(a,r)Ω. Podle předpokladu je fjf na D¯(a,r), takže f𝒞(D¯(a,r)). Z toho plyne f𝒞(Ω). Vezměme trojúhelník ΔΩ. Podle Goursatovy věty je
                                          Δf=Δlimjfj=limjΔfj=0
                                          (kde limitu a integrál můžeme prohodit, protože konvergence je stejnoměrná). Podle Morerovy věty je i fH(Ω). Vezměme opět aΩ libovolné a r+ takové, že D¯(a,r)Ω. Označme
                                          K1D¯(a,r2),K2D¯(a,r)
                                          Z předpokladu plyne, že fjf𝒞(K2)0 (tím se myslí maximová norma). Vezmeme-li wK1, potom K3D¯(w,r2)K2. Z toho pomocí Cauchyova odhadu máme
                                          |fj(w)f(w)|=|(fjf)(w)|1!r2maxzK3|(fjf)(z)|2rfjf𝒞(K2)
                                          Odsud máme
                                          fjf𝒞(K1)2rfjf𝒞(K2)0
                                          Tedy fjf na UaK1=D(a,r2).

                                          Obecná Cauchyova věta

                                          Definice Nechť Γ(γ1,,γn) je soubor regulárních uzavřených křivek v Ω. Značíme
                                          Γj=1nγj
                                          Pro f𝒞(Γ) značíme
                                          Γfi=1nγjf
                                          Pro aΓ značíme
                                          indΓ(a)12πiΓdzza=j=1nindγj(a)
                                          Poznámka Je-li n=1, potom tyto definice zjevně odpovídají, pokud identifikujeme Γ=γ1.
                                          Poznámka Identifikujeme-li symbolicky Γ=j=1nγn, potom γγf je lineární funkcionál na prostoru křivek.
                                          Věta Cauchy Nechť Γ je soubor uzavřených křivek v Ω, aΩ:indΓ(a)=0 a fH(Ω). Potom
                                          Důkaz Definujme g:Ω2 jako
                                          g(z,w){f(z)f(w)zw,zwf(z),z=w
                                          Nejprve dokážeme, že g𝒞(Ω2). V bodech, kde zw, je to zřejmé. Zároveň máme
                                          f(z)f(w)=01ddtf(w+t(zw))dt=(zw)01f(w+t(zw))dt
                                          Neboli pro každá z,wΩ (i v případě z=w) platí
                                          g(z,w)=01f(z+t(zw))dt
                                          Vezmeme-li libovolné aΩ, potom
                                          limz,wag(z,w)=limz,wa01f(z+t(zw))dt=01f(a)dt=f(a)=g(a,a)
                                          přičemž můžeme prohodit integrál a limitu, protože f je spojitá, takže na nějakém kompaktním okolí bodu a je omezená.Nyní pro zΩ definujme
                                          h(z)12πiΓg(z,w)dw
                                          Dokážeme, že hH(Ω). Pro pevné wΩ snadno ověříme, že funkce zg(z,w) je holomorfní: pro zw je to zřejmé a jelikož g je spojitá, singularita v z=w je odstranitelná. Nyní vezměme trojúhelník ΔΩ, potom
                                          2πiΔh=ΔΓg(z,w)dwdz=FubiniΓΔg(z,w)dzdw=GoursatΓ0dw=0MorerahH(Ω)
                                          kde Fubiniho větu můžeme použít, protože Δ×Γ je kompaktní a g je spojitá. Teď dokážeme, že h(z)=0. Definujme
                                          Ω1{zΓ|indΓ(z)=0}
                                          Podle předpokladu je ΩΩ1, tedy ΩΩ1=. Definujme funkci h1:Ω1:
                                          h1(z)12πiΓf(w)wzdw
                                          Zřejmě h1H(Ω1) (jmenovatel zlomku nikdy nebude nula, protože zΩ1zΓ). Jelikož pro zΩ1 je indΓ(z)=0, pro každé zΩΩ1 platí
                                          h1(z)=12πiΓf(w)wzdwindΓ(z)=12πiΓf(w)f(z)wzdw=12πig(z,w)dw=h(z)
                                          Tudíž je možné spojit h a h1 do jedné funkce φH(). Vezměme R+ takové, že ΓD¯(0,R). Potom pro každé zD¯(0,R) je indΓ(z)=0, takže zΩ1, z čehož plyne
                                          φ(z)=h1(z)=12πiΓf(w)wzdw|z|0
                                          Tudíž φ je omezená a podle Liouvillovy věty je nulová. Speciálně pro zΩΓ máme
                                          0=φ(z)=h(z)=12πiΓf(z)f(w)zwdw=12πiΓf(w)wzdwindΓ(z)f(z)
                                          což je přesně tvrzení Cauchyova vzorce. Zbývá dokázat Cauchyovu větu. Vezměme libovolné aΩΓ. Pro zΩ definujme
                                          F(z)(za)f(z)
                                          Zjevně FH(Ω). Z Cauchyova vzorce plyne
                                          Γf(z)dz=ΓF(z)zadz=2πiindΓ(a)F(a)=0
                                          Důsledek Nechť Γ0,Γ1 jsou soubory regulárních uzavřených křivek v Ω a pro všechna aΩ je indΓ0(a)=indΓ1(a). Potom pro každou fH(Ω) je Γ0f=Γ1f.
                                          Důkaz Nechť Γ0=(γ1,,γm),Γ1=(η1,,ηn). Definujme Γ(γ1,,γm,η1,,ηn) (s vopáčnými křivkami). Potom pro všechna aΩ je indΓ(a)=indΓ0(a)indΓ1(a)=0 a stačí použít Cauchyovu větu.
                                          Důsledek Nechť γ je regulární Jordanova křivka v Ω a intΓΩ. Potom fH(Ω):γf=0.
                                          Důkaz Vezmeme Γγ a použijeme Cauchyovu větu s vědomím, že aΩextγ:indγ(a)=0.

                                          Souvislost s homotopií

                                          Definice Uzavřené křivky γ0,γ1:[α,β]Ω jsou homotopické v Ω, pokud existuje spojitá funkce H:[α,β]×[0,1]Ω taková, že
                                          • s[0,1]:H(α,s)=H(β,s)
                                          • t[α,β]:H(t,0)=γ0(t)
                                          • t[α,β]:H(t,1)=γ1(t)
                                          Poznámka Pro každé s[0,1] můžeme definovat křivku γs(t)H(t,s), přičemž γ0,γ1 odpovídají této definici.
                                          Lemma Nechť γ0,γ1 jsou regulární uzavřené křivky v , w a křivky jsou k sobě blíž, než je jedna z nich k bodu w, formálně řečeno platí
                                          t[α,β]:|γ1(t)γ0(t)|<|wγ0(t)|
                                          Potom indγ0(w)=indγ1(w).
                                          Důkaz Zjevně pro každě t[α,β] je γ0(t),γ1(t)w, takže můžeme definovat
                                          γ(t)wγ1(t)wγ0(t)
                                          To je zřejmě uzavřená křivka a platí
                                          |γ(t)1|=|γ0(t)γ1(t)wγ0(t)|<1γD(1,1)
                                          Tudíž 0 patří do neomezené souvislé komponenty γ, takže
                                          0=indγ(0)=12πiγdzz=12πiαβγ(t)γ(t)dt=12πiαβγ1(t)γ1(t)wdt12πiαβγ0(t)γ0(t)wdt=indγ1(w)indγ0(w)
                                          Věta Nechť γ0,γ jsou regulární uzavřené křivky v Ω a jsou homotopické. Potom pro každé wΩ je indγ0(w)=indγ(w).
                                          Důkaz Nechť bez újmy na obecnosti jsou γ0,γ definované na intervalu [0,1]. Jelikož jejich homotopie H:[0,1]×[0,1]Ω je spojitá na kompaktní množině, je stejnoměrně spojitá a její obraz H([0,1]×[0,1]) je kompaktní, tedy i uzavřený, z čehož plyne dist(w,H([0,1]×[0,1]))>0 (jelikož wΩ). Zvolme ε+ takové, že t,s[0,1]:|H(t,s)w|>2ε. Z definice spojitosti existuje n takové, že
                                          t,s,t,s[0,1]:|tt|+|ss|<1n|H(t,s)H(t,s)|<ε
                                          Pro každé t[0,1],k=0,,n položme γk(t)H(t,kn). Potom γ0 odpovídá původnímu γ0 a γn=γ. Pro každé k definujme γ~k jako lineární aproximaci γk:
                                          j=0,,n:γ~k(jn)γk(jn)
                                          j=1,,n,t(j1n,jn):γ~k(t)n((jnt)γk(j1n)+(tj1n)γk(jn))
                                          Zjevně γ~k jsou regulární uzavřené křivky. Pro každé k,t platí (s vhodně zvoleným j)
                                          |γ~k(t)γk(t)|=|(jnt)γk(j1n)+(ntj+1)γk(jn)γk(t)|(jnt)|γk(j1n)γk(t)|+(ntj1)|γk(jn)γk(t)|=(jnt)|H(j1n,kn)H(t,kn)|+(ntj1)|H(jn,kn)H(t,kn)|<(jnt)ε+(ntj1)ε=ε
                                          Z toho plyne, že |γ~k(t)w||γk(t)w||γ~k(t)γk(t)|>ε. Podobně pro k1 dokážeme|γ~k(t)γ~k1(t)|<ε, z čehož společně s předtím dokázaným tvrzením máme
                                          |γ~k(t)γ~k1(t)|<|γ~k(t)w|
                                          Podle lemmatu pro všechna k=1,,n platí
                                          indγ~k(w)=indγ~k1(w)
                                          Zároveň je |γ~k(t)γk(t)|<ε<2ε<|wγk(t)|, takže podle lemmatu
                                          indγ~k(w)=indγk(w)
                                          Poskládáním rovností dostaneme tvrzení věty.
                                          Poznámka Je-li γ konstantní křivka, potom zjevně z definice její index ve všech bodech kromě toho jednoho je 0.
                                          Důsledek Nechť γ je regulární uzavřená křivka v Ω homotopická nule. Potom pro všechny fH(Ω) platí
                                          • γf=0
                                          • zΩγ:12πiγf(w)wzdw=indγ(z)f(z)
                                          Důkaz Speciální případ Cauchyovy věty.
                                          Poznámka Je-li Ω jednoduše souvislá, potom to platí pro všechny uzavřené křivky.
                                          Důsledek Nechť γ1,γ2 jsou dvě homotopické křivky v Ω. Potom pro všechny fH(Ω) platí
                                          γ1f=γ2f
                                          Důkaz Použijeme Cauchyovu větu na soubor Γ(γ1,γ2).

                                          Laurentovy řady

                                          Definice Nechť a a r1,r2[0,],r1<r2. Potom mezikruží se středem a a poloměry r1,r2 je
                                          P(a,r1,r2){z|r1<|za|<r2}=D(a,r2)D¯(a,r1)
                                          Poznámka Speciálně:
                                          P(a,0,r)=D(a,r)
                                          P(a,0,)={a}
                                          Definice Nechť a,(cn)n. Potom Laurentova řada v proměnné z je
                                          n=cn(za)n=n=1cn(za)nhlavní část+n=0cn(za)nregulární část
                                          Věta Nechť a,(cn)n. Označme
                                          R+poloměr konvergence n=0cnwn
                                          Rpoloměr konvergence n=1cnwn
                                          Jestliže 1R<R+, potom Laurentova řada konverguje lokálně stejnoměrně na P(a,1R,R+) a její součet f je na tomto mezikruží holomorfní. Navíc pro každé r(1R,R+),n platí
                                          cn=12πiγrf(z)(za)n+1dz
                                          kde γr(t)a+rexpit,t[0,2π].
                                          Důkaz Důkaz konvergence z toho, co už známe, není složitý, máme si ho rozmyslet samostatně. Pro m definujme
                                          fm(z)n=mmcn(za)n
                                          Zjevně fmH(P(a,1R,R+)) a na tomto mezikruží fm lokálně stejnoměrně konverguje k f. Platí
                                          12πiγr(za)mdz={12πiγr((za)m+1m+1)=0,m1indγr(a)=1,m=1
                                          12πiγrf(z)(za)n+1dz=k=ck12πirdz(za)n+1kδk,n=cn
                                          kde jsme mohli implicitně přehodit integrál a sumáž, protože konvergence na kompaktní množině γr je stejnoměrná.
                                          Důsledek Nechť a,r1,r2[0,],r1<r2,fH(P(a,r1,r2)). Lze-li f vyjádřit jako Laurentovu řadu, potom toto vyjádření je jednoznačné.
                                          Důkaz Z toho, že Laurentova řada konverguje k f, plyne r11R,r2R+. Jelikož na mezikruží P(a,1R,R+) máme vzoreček pro členy řady, řada je jednoznačná.
                                          Poznámka Mějme funkci vyjádřenou jako Laurentovu řadu na P(a,r1,r2):
                                          f(z)=n=cn(za)n
                                          Nechť γ je uzavřená regulární křivka v P(a,r1,r2) a pro každé wD¯(a,r1) je indγ(w)=1. Potom pro všechna n platí
                                          cn=12πiγf(z)(za)n+1dz
                                          Důkaz Nechť ΩP(a,r1,r2). Vezmeme-li pro nějaké r(r1,r2) kružnici γr, potom pro Γ(γ,γr) jsou splněny předpoklady Cauchyovy věty. Jejím použitím společně s vyjádřením koeficientů dostaneme žádané tvrzení.
                                          Lemma Nechť a,r+. Definujme γr(t)a+rexpit,t[0,2π]. Nechť f𝒞(γr). Označme
                                          g:γ2,g(z)12πiγrf(w)wzdw
                                          cn12πiγrf(w)(wa)n+1dw
                                          Potom pro všechna zintγr=D(a,r) platí
                                          g(z)=n=0cn(za)n
                                          a pro všechna zextγr=D¯(a,r) platí
                                          g(z)=n=1cn(za)n
                                          Důkaz
                                          • Nechť zD(a,r),wγ=D(a,r). Potom
                                            1wz=1(wa)(1zawa)=n=0(za)n(wa)n1
                                            Dosazením a přehozením (což můžeme, protože γr je kompaktní) dostaneme
                                            g(z)=n=0cn(za)n
                                          • Nechť zD¯(a,r),wγ=D(a,r). Potom
                                            1wz=1(za)(1waza)=n=0(wa)n(za)n1
                                            Dále analogicky.
                                          Věta Nechť a,r1,r2[0,],r1<r2,fH(P(a,r1,r2)). Potom f lze jednoznačně vyjádřit jako Laurentovu řadu.
                                          Důkaz Jednoznačnost je již dokázána, stačí tedy existence. Zvolme ρ1,ρ2(r1,r2),ρ1<ρ2. Pro každé r(r1,r2) definujme γr(t)a+rexpit,t[0,2π]. Pro n označme
                                          cn12πiγrf(w)(wa)n+1dw
                                          Dále označme
                                          f+:γρ2,f+(z)12πiγρ2f(w)wzdw
                                          f:γρ1,f(z)12πiγρ1f(w)wzdw
                                          Vezměme ΩP(a,r1,r2),Γ(γρ1,γρ2). Pro každé wD¯(a,r1) je indΓ(w)=0 a stejně tak pro každé wD(a,r2), takže dohromady to platí pro celé Ω. Zároveň pro každé zP(a,ρ1,ρ2) je indΓ(z)=1. Z obecného Cauchyova vzorce dostaneme pro zP(a,ρ1,ρ2)
                                          f(z)=12πiΓf(w)wzdw=f(z)+f+(z)
                                          Podle předchozího lemmatu můžeme pro zD(a,ρ2) vyjádřit
                                          f+(z)=n=0cn(za)n,cn=12πiγρ2f(w)(wa)n+1dw=12πiγrf(w)(wa)n+1dw
                                          a pro zD¯(a,ρ2)
                                          f(z)=n=1cn(za)n,cn=12πiγρ1f(w)(wa)n+1dw=12πiγrf(w)(wa)n+1dw
                                          Dohromady máme
                                          f(z)=n=cn(za)n
                                          Jelikož jsme ρ1,ρ2 volili libovolně, platí to na celém P(a,r1,r2), což jsme chtěli dokázat.
                                          Poznámka izolovaná singularita Nechť fH(D(a,r)). Podle předchozí věty můžeme f vyjádřit na D(a,r)=P(a,0,r) jako Laurentovu řadu:
                                          f(z)=n=cn(za)n
                                          Potom
                                          Poznámka Nechť fH(P(a,r1,r2)). Potom nutně R+r2,R1r1. Označme
                                          Q(z)n=1cn(za)n
                                          Potom QH(D¯(a,r1)). Speciálně pro r1=0 je QH({a}).

                                          Reziduová věta

                                          Definice Nechť fH(D(a,r)). Potom reziduum f v bodě a, značeno resa(f), je koeficient c1 její Laurentovy řady v bodě a.
                                          Poznámka Reziduum je mezi členy Laurentovy řady speciální v tom, že pro uzavřenou křivku γ je γ(za)1dz=2πiindγ(a), zatímco pro všechny ostatní mocniny to vyjde 0.
                                          Věta reziduová Nechť AΩ nemá v Ω hromadný bod, fH(ΩA), Γ=(γ1,,γn) je soubor regulárních uzavřených křivek v ΩA a wΩ,indΓ(w)=0. Potom
                                          Γf=2πiaAindΓ(a)resa(f)
                                          Poznámka A je uzavřená v Ω.
                                          Poznámka Z nějaké dávné věty s kompaktními množinami plyne, že A je nejvýše spočetná.
                                          Poznámka f má izolovanou singularitu v každém bodě A.
                                          Důkaz Označme
                                          V{zΓ|indΓ(z)=0}
                                          KV=Γ{zΓ|indΓ(z)0}
                                          Z předpokladu plyne ΩV neboli KΩ. Také vidíme, že V je otevřená, takže K je uzavřená. K je také omezená, protože pokud do nějakého disku nacpeme Γ, potom i celou K. Tedy K je kompaktní. Položme
                                          BAK={aA|indΓ(a)0}
                                          B je konečná, protože je to průnik kompaktní množiny a množiny bez hromadného bodu, tedy B{a1,,am}. Pro jm^ označme Qj hlavní část Laurentovy řady f na nějakém D(aj,rj) a cnj její koeficienty. Platí QjH({aj}) a
                                          ΓQj=n=1cnjΓdz(zaj)n=2πiresaj(f)indΓ(aj)
                                          kde jsme implicitně prohodili sumáž a integrál, protože konvergence je stejnoměrná. Nyní položme
                                          gfj=1mQj
                                          Ω0(ΩA)B=Ω(AB)
                                          Zřejmě g má odstranitelnou singularitu v každém aj. Jelikož AB nemá hromadný bod v Ω, Ω0 je otevřená. Po dodefinování máme gH(Ω0). Nyní pro Ω0,g,Γ můžeme uplatnit obecnou Cauchyovu větu. Ta nám říká:
                                          0=Γg=Γfj=1mQj=Γf2πij=1mindΓ(aj)resaj(f)
                                          Z toho plyne tvrzení věty.
                                          Poznámka Z důkazu plyne, že množina {aA|indΓ(a)0} je konečná.
                                          Důsledek Je-li γ kladně orientovaná Jordanova křivka a int(γ)Ω, potom
                                          γf=aAint(γ)resa(f)
                                          Důkaz Použijeme reziduovou větu s Γ(γ). Platí indγ(a)=[aint(γ)].

                                          Meromorfní funkce

                                          Definice Funkce f:Ω je meromorfní na Ω, pokud existuje množina AΩ, která nemá hromadný bod v Ω, fH(ΩA) a f má pól v každém bodě A.
                                          Poznámka Je-li funkce holomorfní, potom je meromorfní (zvolíme A).
                                          Poznámka A je nejvýše spočetná.
                                          Poznámka Pro všechna aA je lima=, tedy funkci můžeme v těchto bodech „dodefinovat“ hodnotou .
                                          Poznámka Lineární kombinace meromorfních funkcí je meromorfní.
                                          Definice Pro meromorfní funkci f označme
                                          𝒵(f){zΩ|f(z)=0}
                                          𝒫(f){zΩ|f(z)=}
                                          Lemma Nechť n,n2, Un je oblast a AU nemá hromadné body v U. Potom UA je souvislá.
                                          Důkaz jen náznak Dokážeme, že UA je křivkově souvislá. Nechť x,yUA. U je oblast, takže je křivkově souvislá, takže x,y dokážeme spojit křivkou v U. Pokud náhodou prochází nějakými body z A, tak se jim dostatečně malým obloukem vyhneme.
                                          Věta Nechť f0 je meromorfní na oblasti Ω. Potom 𝒵(f) nemá v Ω hromadný bod, 1f je meromorfní na Ω a 𝒵(1f)=𝒫(f),𝒫(1f)=𝒵(f).
                                          Důkaz V předchozím lemmatu zvolme A𝒫(f). Potom ΩA je souvislá a fH(ΩA),f0, takže 𝒵(f)ΩA nemá v ΩA hromadný bod. Tudíž nemá hromadný bod ani v Ω. Jelikož f má v bodech a limitu , na jejich okolí je všude nenulová. Z toho plyne, že singulární body 1f jsou jen kořeny f. Vezmeme-li a𝒵(f) násobnosti m, potom můžeme psát 1f(z)=(za)mh(z), takže 1f má v a pól řádu m. Nějak podobně ukážeme, že když a𝒫(f) je řádu m, potom 1f má v a kořen násobnosti m.
                                          Důsledek Meromorfní funkce na oblasti Ω tvoří těleso.
                                          Věta Cauchyův princip argumentu Nechť f je meromorfní funkce na Ω, γ je regulární kladně orientovaná Jordanova křivka v Ω, int(γ)Ω a 𝒵(f)γ=,𝒫(f)γ=. Potom
                                          12πiγff=a𝒵(f)int(γ)mult(a,f)a𝒫(f)int(γ)ord(a,f)
                                          kde mult(a,f) je násobnost kořene a ord(a,f) je řád pólu.
                                          Poznámka Speciálně pokud fH(Ω), potom 𝒫(f)=, tedy na pravé straně bude počet kořenů uvnitř křivky včetně násobnosti.
                                          Důkaz Zjevně ffH(Ω𝒫(f)𝒵(f)). Snadno se ujistíme, že průniky 𝒵(f)int(γ),𝒫(f)int(γ) jsou konečné.
                                          • Je-li a𝒵(f), potom f(z)=(za)mh(z), takže
                                            f(z)f(z)=m(za)m1h(z)+(za)mh(z)(za)mh(z)=mza+h(z)h(z)holomorfní
                                            Z toho plyne resa(ff)=m=mult(a,f).
                                          • Je-li a𝒫(f), potom
                                            f(z)=k=mck(za)k=(za)mk=mck(za)m+kh(z),cm0
                                            f(z)f(z)=mza+h(z)h(z)resa(ff)=m=ord(a,f)
                                          Teď stačí použít reziduovou větu.
                                          Věta Rouché Nechť f,gH(Ω), γ je regulární Jordanova křivka v Ω, int(γ)Ω a
                                          zγ:|f(z)g(z)|<|f(z)|
                                          Potom f a g mají v int(γ) stejný počet kořenů, přičemž je počítáme včetně násobnosti, neboli
                                          a𝒵(f)int(γ)mult(a,f)=a𝒵(f)int(γ)mult(a,g)
                                          Důkaz Nechť bez újmy na obecnosti je γ kladně orientovaná. Z nerovnosti plyne, že pro všechna zγ je f(z),g(z)0. Označme Fgf𝒞(γ). Z nerovnosti máme
                                          zγ:|F(z)1|<1
                                          Tudíž Fγ je regulární uzavřená křivka a FγD(1,1), takže
                                          0=indFγ(0)=12πiFγdzz=12πiαβ(Fγ)(t)(Fγ)(t)dt=12πiαβF(γ(t))γ(t)F(γ(t))dt=12πiγFF=12πi(γffγgg)
                                          Teď stačí použít Cauchyův princip argumentu.

                                          Cvičení

                                          Cvičení Pro funkci f(z)zexpz1 určete poloměry konvergence v bodech 0,2,10i.
                                          ŘešeníJak už jsme si dokázali na jiném cvičení, funkci lze dodefinovat v nule, takže singularity jsou 2πik,k{0}. Pro každý bod spočteme vzdálenost od nejbližší singularity: 02π,22π2+1,10i4π10.
                                          Cvičení Nechť f(z)g(z)P(z), kde gH() a P je polynom se vzájemně různými kořeny a1,,an. Pro regulární uzavřenou křivku γ, na níž neleží žádný z kořenů, spočtěte γf.
                                          Řešení Rozložíme výraz 1P(z) na parciální zlomky. Definujme
                                          1P(z)k=1nAkzak
                                          Rozšířením (zaj) a dosazením zaj spočteme
                                          Aj=1k=1kj(ajak)
                                          Zároveň snadno ověříme, že P(ak)=1Ak. Máme tedy
                                          γf=γk=1nAkg(z)zakdz=k=1nAkγg(z)zakdz=Cauchyův vzoreck=1nAk2πiindγ(ak)g(ak)=2πik=1nindγ(ak)g(ak)P(ak)
                                          Cvičení Spočtěte integrál
                                          x2x4+1dx
                                          Řešení Definujeme si pro R+ křivku γR, která bude sestávat z úsečky [R,R] a půlkružnice v kladném směru zpátky. Máme
                                          γRz2z4+1dz=RRx2x4+1dx+půlkružnicez2z4+1
                                          Dokážeme, že pravý sčítanec jde pro R k nekonečnu, takže bude stačit spočítat integrál vlevo a poslat R:
                                          |půlkružnicez2z4+1|=|0πR2exp2iθR4exp4iθ+1iRexpiθdθ|0πR3R41dθR0
                                          Integrál spočteme pomocí předtím odvozeného vzorečku:
                                          z4+1=(zexpπi4)(zexp3πi4)(zexp5πi4)(zexp7πi4)k=14(zak)
                                          γRz2z4+1dz=2πik=14indγ(ak)ak24ak3=2πik=12ak24ak3=π2
                                          Cvičení Spočtěte integrál
                                          0xx3+1dx
                                          Řešení Tentokrát si jako křivku zvolíme hranici kruhové výseče s úhlem 2π3 (kdybychom si vzali opět půlkruh, dostali bychom integrál od a navíc by křivka protínala singularitu 1). Výpočet se mi tady nechce rozepisovat.