Schmidtova hlava s vyznačenou vlnou Poznámky [V]OAF — vlnová fyzika

Komplexní čísla

Věta. cos(ωt)=(exp(iωt))
Věta. |w|2=ww=(w)2+(w)2
Věta. exp(iφ)=cosφ+isinφ
Věta. (w)=w+w2
Věta. (w)=ww2i

Harmonický oscilátor

Definice. Harmonický oscilátor je systém popsaný diferenciální rovnicí ve tvaru x¨+ω2x=0
Příklad. Pružinka: mx¨+kx=0ω=km
Příklad. Malé kmity kyvadla: mlφ¨+mgφ=0ω=gl
Příklad. Pružinka: LI¨+IC=0ω=1LC

Obyčejná lineární diferenciální rovnice s konstantními reálnými koeficienty

Věta. Obecné řešení harmonického oscilátoru je x(t)=acos(ωt)+bsin(ωt).

Tlumený harmonický oscilátor

Buzený harmonický oscilátor

Intuice: Elastická amplituda vyjadřuje energii dodanou do systému, kterou systém při dalším kmitu vrátí zpět. Absorpční amplituda vyjadřuje energii dodanou do systému, která v systému zůstane.

Kmity soustav s více stupni volnosti

Harmonický oscilátor má jeden stupeň volnosti

Obecně n stupnů volnosti: x

Pohybové rovnice mechanického systému (Newtonovy): (in^)(mix¨i=Fi=Uxi)

Zajímáme se o pohyb a dosažení stabilní rovnováhy

Definice. x0 je rovnovážná poloha, pokud F(x0)=0, neboli (in^)(Uxi(x0)=0).
Definice. x0 je stabilní rovnovážná poloha, pokud je rovnovážná poloha a potenciální energie v ní má lokální minimum, tedy matice 𝐔ij2Uxixj je pozitivně definitní.

Chceme najít nové souřadnice ξ tak, aby rovnovážná poloha byla 0, tedy ξxx0; zavedeme k nim nový potenciál U~(ξ)U(x(ξ))=U(xi+x0)

Dosazením do pohybové rovnice dostaneme (in^)(miξ¨i=U~ξi)

Aproximace malých kmitů

Aproximujeme U~ pomocí Taylora (jelikož je určená až na konstantu, můžeme zvolit U~(0)0):

U~(ξ)=U~(0)=0+i=1nU~(0)ξi=Fi(0)=0ξi+12i=1nj=1n2U~(0)ξiξjξiξj+𝒪(ξ3)12i=1nj=1n𝐔ijξiξj

Zderivujme tento vztah podle ξi:

U~ξi=12(k𝐔ikξk+j𝐔jiξj)=j𝐔ijξj

Nyní můžeme dosadit do pohybových rovnic:

(in^)(miξ¨i+j𝐔ijξj=0)

Pokud ještě definujeme matici pohybové energie, můžeme tuto soustavu rovnic přepsat do maticové podoby.

Tlumený oscilátor s více stupni volnosti (BONUS)

Je-li oscilátor tlumený, nějakými podobnými úvahami dostaneme tuto maticovou rovnici:

𝐓ξ¨+𝚪ξ˙+𝐔ξ=0

Řešíme kvadratickou úlohu vlastních čísel: (λ2𝐓+λ𝚪+𝐔)a=0

|λ2𝐓+λ𝚪+𝐔| je polynom 2n-tého stupně

Už z toho nevzniknou módy.

Buzený oscilátor s více stupni volnosti (BONUS)

𝐓ξ¨+𝚪ξ˙+𝐔ξ=Fexp(iΩt)

(λ2𝐓+λ𝚪+𝐔)a=F

a=(λ2𝐓+λ𝚪+𝐔)1F

Řetízek atomů (příčné kmity)

Mějme řetízek nekonečně mnoha závaží hmotnosti m spojených pružinkami délky a s tuhostí k.

Postup: model → pohybové rovnice (aproximace malých kmitů) → řešení, spojitá limita

Zavedeme si funkce výchylek xk: (výchylky jsou v příčném směru)

Uvažujme k-tý atom, který je tažený pružinkami od sousedních dvou atomů, které jsou vůči němu vychýleny o úhly ϑ:

mx¨k=F1x+F2x=F1sin(ϑ1)+F2sin(ϑ2)

V rovnovážné poloze je pružinka pod napětím Tk(aa0), kde a0 je klidová délka pružiny. Pokud uvažujeme, že výchylky jsou hodně malé, můžeme aproximovat F1,2T;sin(ϑ1,2)tan(ϑ1,2).

mx¨kT(tan(ϑ2)tan(ϑ1))=T(xkxk1axk+1xka)=Ta(xk+12xk+xk1) Ta=k(1a0a)k(efektivnıˊ tuhost pruzˇin prˇıˊcˇnyˊch kmitu˚)
Řešení. Předpokládejme řešení ve tvaru xl(t)=alexp(iωt), tedy x¨l(t)=ω2alexp(iωt). Dosazením do rovnice dostaneme mω2ak=Ta(ak+12ak+ak1) (2mω2aT)al=al1+al+1

Zaveďme souřadnici z, která určuje vzdálenost ve vodorovném směru, tedy její hodnota pro l-tý atom je zl=la

.

Předpokládejme dále, že pohyb řetízku je harmonický jak v čase, tak ve vzdálenosti, tedy pro koeficienty platí:

al=(exp(ikz))=(exp(ikla))=cos(kla) ((2mω2aT)exp(ikla))=(exp(ik(l1)a)+exp(ik(l+1)a))=(exp(ikla))(exp(ika)exp(ika)) 2mω2aT=2cos(ka) 1cos(ka)2=ma2Tω2 ω2=4Tmasin2ka2(disperznıˊ vztah)

Tento vztah udává přípustné kombinace ω a k.

ω0,4Tmak0,πaλ2πk2a,) xl(t)=cos(kla+φ)cos(ωt+ϕ)λ(z)tvar vlnycos(ωt+ϕ)harmonickyˊ pru˚beˇh

Spojitá limita

Chceme systém „zahustit“, aby se už neskládal z diskrétních řetízků, tedy a0.

Na úseku délky L je N=La závaží o celkové hmotnosti M=Nm=Lma. Chceme, aby tato hmotnost byla pro danou délku úseku konstantní, tedy MρL, tedy zvolíme mρa a máme mL00.

Také chceme, aby T=k(aa0) bylo konstantní, tudíž k. To odpovídá fyzikální realitě, že pokud vezmeme pružinu a přestřihneme ji, její tuhost se zvýší. (V tomto smyslu je tuhost poněkud divná veličina.)

Polohu teď budeme popisovat spojitě: ψ(z,t):2;ψ(la,t)=xl(t)

Odvodíme, jak přesně bude ψ vypadat:

mx¨l=Ta(xl+12xl+xl1) ρa2ψ(la,t)t2=Ta(ψ((l+1)a,t)2ψ(la,t)+ψ((l1)a,t))

Provedeme Taylorův rozvoj v z kolem bodu la:

ψ(z,t)=ψ(la,t)+ψ(la,t)z(zla)+122ψ(la,t)z2(zla)2+𝒪((zla)3)

Do tohoto vztahu dosadíme z=(l±1)a:

ψ((l±1)a,t)=ψ(la,t)±ψ(la,t)za+122ψ(la,t)z2a2+𝒪(a3)

Získané vyjádření dosadíme do předtím upravené rovnice:

ρ2ψ(la,t)t2=Ta2(2ψ(la,t)z2a2+𝒪(a3)) ρ2ψ(z,t)t2=T2ψ(z,t)z2(vlnovaˊ rovnice)

Rovnice pro strunu

Mějme strunu délky L. Ta má obecně příčné výchylky ψx,ψy a podélné výchylky ψz; my se omezíme na ψx, tedy ψ=ψx (kde x je jednotkový vektor ve směru x)

Vezměme úsek mezi body z1,z2. Podle první věty impulsové platí pro celkovou hybnost úseku:

P˙=F(vneˇjsˇıˊ)

Vnější síly jsou v tomto případě síly od zbytku struny. Jelikož zkoumáme příčné kmity, zajímá nás jen příčná složka.

P˙x=F1x+F2x=F1sin(ϑ1)+F2sin(ϑ2)T(tan(ϑ1)+tan(ϑ2))=T(ψ(z1,t)z+ψ(z2,t)z)

Podle Lagrangeovy věty o přírůstku funkce máme pro nějaké ξ(z1,z2)

P˙x=T2ψ(ξ,t)z2(z2z1)

Pokud budeme okraje úseku limitně strkat k sobě, bude PMv=ρ(z2z1)ψ(z,t)t, z čehož dostaneme stejný vztah jako u hustého řetízku atomů:

ρ2ψ(z,t)t2=T2ψ(z,t)z2(vlnovaˊ rovnice)

U závaží byla pohybová rovnice

mx¨l=k(xl+12xl+xl1)

kde u přícných kmitů je k=k(1a0a) a u podélných k=k.

U struny je a velmi blízké a, tedy kk. To znamená, že vybudit u ní podélné kmity je mnohonásobně těžší než příčné kmity.

Okrajové podmínky

Mějme strunu délky L. Vlnová rovnice nám říká, jak se budou chovat body uvnitř, ale nic nevíme o bodech na okraji. To si můžeme zadat víceméně jakkoli, ale v praxi jsou dvě základní varianty:

Pevný konec
Netřeba vysvětlovat. ψ(z=0,t)=0
Volný konec
Představíme si, že na konci je kroužek navlečený na tyči, a vytvoříme jeho pohybovou rovnici: M2ψ(z=0,t)z2=Fx=Tsin(α)Ttan(α)=Tψ(z=0,t)z Pokud pošleme M0, dostaneme ψ(z=0,t)z=0 To znamená, že volný konec struny je vždy vodorovný!

Počáteční podmínky

Vlnová rovnice nám říká, jak se bude systém vyvíjet, ale je potřeba znát počáteční polohu a rychlost (protože je to diferenciální rovnice druhého řádu) pro všechny body. ψ(z,t=0)=f(z)f:0,t ψ(z,t=0)t=g(z)g:0,t
Řešení (rovnice pro strunu délky L s pevnými konci). ρ02ψ(z,t)t2=T02ψ(z,t)z2ψ(0,t)=ψ(L,t)=0(vlnovaˊ rovnice) Metoda separace proměnných: uvažujme ψ(z,t)Z(z)T(t). Tím se nemyslí to T, které značí napětí, to se teď jmenuje T0. Dosazením do vlnové rovnice dostaneme ρ0Z(z)T¨(t)=T0Z(z)T(t) ZZ(z)=ρ0T0T¨T(t) Obě strany této rovnice nemůžou záviset na z ani na t, tedy se musí rovnat stejné konstantě C. Z+CZ=0 T¨+CT0ρ0T=0 To jsou obyčejné diferenciální rovnice, které umíme řéšit. Napřéd dosadíme okrajové podmínky: ψ(0,t)=Z(0)T(t)=0 ψ(L,t)=Z(L)T(t)=0 Předpokládejme netriviální řešení, tedy T(t)0: Z(0)=Z(L)=0 Řešme rovnici pro Z. Rozlišíme tři případy:
C=0
Z(z)=0Z(z)=az+b Dosazením okrajových podmínek dostaneme Z(z)=0, takže v tomto případě máme pouze triviální řešení.
C<0
Řešení vyjde ve tvaru Z(z)=c1exp(neˇco) Okrajové podmínky opět vynutí Z(z)=0.
C>0
Máme rovnici harmonického oscilátoru, ale v prostoru; analogii úhlové rychlosti nazveme vlnové číslo kC Z(z)+k2Z(z)=0 Z(z)=acos(kz)+bsin(kz) Dosazením první okrajové podmínky dostaneme a=0. Z druhé dostaneme bsin(kL)=0 Máme tedy pro každé m řešení kmL=mπ km=mπLCm=(mπL)2 Zm(z)=bmsin(kmz) Dosadíme do rovnice pro T: T¨(t)+ωm2T(t)=0ωm=kmT0ρ0 Tm(t)=amcos(ωmt+φm) Různá řešení můžeme superponovat: ψ(z,t)=m=1Amsin(kmz)cos(ωmt+φm)

Vlna je tedy superpozice stojatých vln, jejichž tvar je Xm(z)=sin(kmz).

Vznikly čtyři konstanty. Dvě z nich (km,ωm) jsou dané fyzikálním systémem, zbylé dvě (Am,φm) musíme dopočítat z počátečních podmínek (neplést s okrajovými podmínkami, ty už jsme použili).

Počáteční úloha

Máme dané počáteční podmínky f,g a chceme určit konstanty Am,φm.

Fourierovy řady

Zpét k řešení počáteční úlohy. Jelikož známe f, g zadané na intervalu 0,L, můžeme provést liché prodloužení a dodefinovat je, aby byly liché a periodické s periodou 2L. To nám umožní nalézt fm,gm podle předchozích dvou vět.

Zvuk

Definice. Zvuk je podélné vlnění šířící se materiálem.

Pro jednoduchost budeme šířit zvuk ideálním plynem uzavřeným v dlouhé, tenké trubici.

Vezměme kus plynu od z do z+dz, který je ve skutečnosti od z+ψ(z,t) do z+dz+ψ(z+dz,t), a zapišme jeho pohybovou rovnici:

dM2ψ(z,t)t2=S(p(z,t)p(z+dz,t))

Hmotnost kousku plynu je rovna jeho objemu v rovnováze krát hostotě v rovnováze, tedy dM=ρ0dV0=ρ0Sdz

Objem plynu v daném čase:

dV=S(z+dz+ψ(z+dz,t)zψ(z,t))=Sdz(1+ψ(z+dz,t)ψ(z,t)dz)=Sdz(1+ψ(z,t)z)

Předpokládáme, že děj probíhá adiabaticky, tedy

p0dV0κ=pdVκ=pdV0κ(1+ψ(z,t)z)κ p=p0(1+ψz)κTaylorp0(1κψz)

Nyní chceme dosadit do pohybové rovnice. Vyjádříme si:

p(z,t)p(z+dz,t)=dzp(z,t)p(z+dz,t)dz=dzp(z,t)zprˇedchozıˊdzz(p0(1κψz))=dzp0κ2ψz2

Jelikož dM=ρ0Sdz, máme

ρ02ψ(z,t)t2=κp02ψ(z,t)z2(vlnovaˊ rovnice)

v=κp0ρ0 je rychlost zvuku

Torzní kmity

Máme tyč a kroutíme ji tak, že otáčíme části kolem osy, ona se snaží vrátit do původní polohy

d'Alembertovo řešení vlnové rovnice

2ψ(z,t)t2=v22ψ(z,t)z2(obecnaˊ vlnovaˊ rovnice)
Řešení. (1v22t22z2)ψ=0 (1vtz)(1vt+z)ψ=0

Zavedeme nové souřadnice tak, aby tato rovnice vypadala hezky

ξzvt ηz+vt ψ~(ξ,η)ψ(z(ξ,η),t(ξ,η))=ψ(η+ξ2,ηξ2) ψ(ξ,η)=ψ~(ξ(z,t),η(z,t))=ψ~(zvt,z+vt) ψt=ψ~ξξt+ψ~ηηt=vψ~ξ+vψ~η ψz=ψ~ξξz+ψ~ηηz=ψ~ξ+ψ~η 1vtz==2ξ 1vt+z==2η 2ψ~ξη=0 ξ(ψ~η)=0ψ~η=g(η) ψ~(ξ,η)=g(η)dη+F(ξ)=F(ξ)+G(η) ψ(z,t)=F(zvt)+G(z+vt)

Pokud za G dáme 0, potom vyjde ψ(z,0)=F(z), analogicky při záměně F,G, tedy F,G určují tvar struny. To znamená, že tvar struny může být „téměř libovolná“ funkce!

Také pokud za G dáme 0, zjistíme, že ψ(z,t)=F(zvt)z(t)=x0+vt. Tedy vlna má libovolný tvar, ale musí se šířit rychlostí v (fázovou rychlostí). Pokud naopak vynulujeme F, dostaneme vlnu šířící se na opačnou stranu.

Vyzařování postupných vln

Víme, že vlna se po struně šíří rychlostí v, ale jak ji na strunu dostaneme?

Mějme strunu ve tvaru polopřímky od z=0 do z=. Chceme posílat vlny pouze zleva doprava, takže G=0. Máme ψ(z,t)=F(zvt) a chceme zjistit F.

ψ(z=0,t)=F(vt)y(t)

y je nějaká obecná funkce, která reprezentuje, jak máváme strunou na začátku.

F(x)=y(xv) ψ(z,t)=y(zvtv)=y(tzv)y(tr)

Výška vlny v místě z v čase t je tedy rovna výšce na začátku struny v retardovaném čase tr=tzv.

Harmonické postupné vlny

Uvažujme případ y(t)=Acos(ωt+φ). Potom

F(x)=Acos(ωvx+φ) ψ(z,t)=F(zvt)=Acos(ωvkz+ωt+φ)

Analogicky pro strunu z do 0, kde F=0, bychom měli

ψ(z,t)=G(z+vt)=Acos(kz+ωt+φ)

Počáteční úloha

Mějme dané f,g:. Chceme najít řešení s počátečními podmínkami ψ(z,0)=f(z),ψ(z,0)t=g(z). Dosazením dostaneme:

f(z)=F(z)+G(z)

Zintegrujeme druhou rovnici:

g(z)=v(F(z)G(z)) G(z)F(z)=1vg(z)dzg~(z)+c

Tím jsme získali dvě lineární rovnice o dvou neznámých F,G, které vyřešíme a dostaneme

F(x)=f(x)g~(x)c2 G(x)=f(x)+g~(x)+c2 ψ(z,t)=f(zvt)g~(zvt)+f(z+vt)+g~(z+vt)2

(kde g~(x)1vg)

Jak to spolu souvisí?

Superpozice proti sobě jdoucích vln = stojatá vlna

ψ(z,t)=(stojataˊ vlna)n=((vlna)n+(vlna)n)

Energie vlnění ve struně

Chceme zjistit, kolik energie je v daném čase na daném kousku struny délky dz.

dE=dT+dU dT=dm2v2=ρ2(ψz)2dzτdz
Definice. Hustota energie je ε dané vztahem Ez1,z2=z1z2εdz

Představme si strunu jako hromadu závaží spojených pružinami; potenciální energie je tedy uložena v pružinách.

Nechť dNdza je množství pružinek na úseku.

dU=dNU1=dzak2(1a0a)(Δψ)2=ak2(1a0a)(Δψa)2dza0T2(ψz)2dzμdz

k je tuhost pružiny, nikoliv vlnové číslo.

ε=μ+τ=ρ2(ψt)2+T2(ψz)2

ε,τ,μ jsou kvadratické ve výchylkách, tedy nelze použít komplexifikaci! (ψ)2(ψ2)

dEz1,z2dt=ddtz1z2ε(z,t)dz=z1z2εtdz=z1z2ρψt2ψt2+Tψz2ψztdz=vlnovaˊrovnicez1z2Tψt2ψz2+Tψz2ψztdz=z1z2Tz(ψtψz)dz=[Tψtψz]z1z2S(z1,t)S(z2,t)(tok energie) S(z,t)Tψtψz dEdt=S1S2(zaˊkon zachovaˊnıˊ energie v integraˊlnıˊm tvaru)

Fyzikální význam: Tok energie S je roven výkonu vnějších sil:

P=Fv=Fvcos(α)=Tcos(α)ψt=Tψzψt=S

Podívejme se na hustotu energie:

z1z2εtdz=z1z2z(Tψtψz)dz=z1z2Szdz εt+Sz=0(zaˊkon zachovaˊnıˊ energie v diferenciaˊlnıˊm tvaru alias rovnice kontinuity)

Energie v postupné vlně

ψ(z,t)=F(zvt)+G(z+vt)

Uvažujme pouze dopřednou vlnu, tedy G=0.

ψz=F(zvt) ψt=vF(zvt)=vψz τ=ρ2(ψt)2 μ=T2(ψz)2=T2v2(ψt)2=ρ2(ψt)2=τ ε=τ+μ=2τ=2μ S=Tψtψz=Tv(ψz)2=εv

Tedy tok energie v postupné vlně je hustota energie krát rychlost šíření — energie se šírí společně s vlnou.

S=Tψtψz=Tv(ψt)2=Tρ(ψt)2Z(ψt)2

Z je impedance a když se vynásobí druhou mocninou rychlosti výchylky, opět tedy dostaneme tok energie.

Postupné harmonické vlnění

Teď neuvažujeme strunu, ale něco obecného!

ψ(z,t)=Acos(ωtkz)Acos(φ(t))
Definice. Perioda harmonického vlnění je T2πω. (Neplést s tím T, které značí napětí struny, teď žádnou strunu nemáme.)
Definice. Vlnová délka harmonického vlnění je λ2πk.

Chceme zjistit fázovou rychlost v, což je rychlost pohybu místa s konstantní fází. Chceme tedy zjistit, kdy se fáze rovná nějaké konstantě φ0.

φ(t)=ωtkz=φ0 z(t)=ωktφ0k v=ωk
Definice. Disperzní vztah udává přípustné kombinace ω,k, pro které může vlna existovat. Buď pro dané k určí ω, nebo naopak.
Definice. Nedisperzní prostředí je prostředí, ve kterém je ωk, tedy fázová rychlost nezávisí na k nebo ω.
Definice. Transparentní prostředí je prostředí, ve kterém existuje přípustná kombinace ω,k.
Definice. Reaktivní prostředí je prostředí, ve kterém neexistuje přípustná kombinace ω,k.
Příklad. Mějme disperzní vztah ω2=ωmin2+v2k2. Pro ω<ωmin je reaktivní. Rovnice však má komplexní řešení, a sice k=±ωmin2ω2v2iϰi. ψ=(Aexp(i(ωt±ϰiz+φ)))=Aexp(ϰz)cos(ωt+φ)

Tedy nevznikne postupná vlna, ale jakási tlumená stojatá vlna — evanescentní vlna.

Pro ωωmin je prostředí transparentní, vlna bude postupná.

Příklad. Mějme disperzní vztah ω=ωmaxsin(βk) (ten se vyskytuje u závaží spojených pružinkami). Nějakými úpravami dostaneme ω=ωmaxcosh(βϰ), kde iϰβkπ2. Dosazením do vztahu pro ψ dostaneme ψ^l(t)=(1)lexp(ϰla)exp(iωt)

To je nějaká tlumená stojatá vlna s tím, že sousední závaží kmitají v protifázi. Odpovídá to tomu, že když s řetízkem budeme kmitat moc rychle, vlna se nebude šířit.

Fourierova transformace

Nechť f(t) je periodická funkce s periodou T (která nijak nesouvisí s napětím struny). Již víme:

f(t)=m=0amcos(2mπtT)+bmcos(2mπtT) am=2TT2T2f(t)cos(2mπt2)dt bm=2TT2T2f(t)sin(2mπt2)dt

To nám dává dva pohledy na stejnou funkci:

Časová reprezentace
f(t)
Frekvenční reprezentace
(am,bm)m=0

Tedy každou periodickou funkci dokážeme „namíchat“ ze sinů a cosinů, jejichž frekvence jsou celočíselnými násobky nějaké základní frekvence. ω1=2πT;ωm=mω1

Mějme nyní neperiodickou funkci. Pokud vezmeme její část od T2 do T2 a periodicky ji rozšíříme, dostaneme (překvapivě) periodickou funkci, která má Fourierovu řadu. Pojďme teď „poslat T do nekonečna“.

f(t)=limTm=0(am(T)ω1(T)cos(mω1t)+bm(T)ω1(T)sin(mω1t))

Zaveďme frekvenční spektra

A(ω)limTam(T)ω1(T)=1πf(t)cos(ωt)dt B(ω)limTbm(T)ω1(T)=1πf(t)sin(ωt)dt f(t)=0(A(ω)cos(ωt)+B(ω)sin(ωt))dt

Komplexifikace

f(t)=0(A(ω)exp(iωt)+exp(iωt)2+B(ω)exp(iωt)+exp(iωt)2i)dt=0(exp(iωt)A(ω)iB(ω)2+exp(iωt)A(ω)+iB(ω)2)dt=0(C(ω)exp(iωt)+C(ω)exp(iωt))dt=C(ω)exp(iωt)dt

Vlnové balíky a relace neurčitosti

Definice. Monochromatické vlnění: x(t)=Acos(ω0t+φ0)
Definice. Kvazimonochromatické vlnění: x(t)=A(t)cos(ω0(t)t+φ0(t)), kde funkce A(t),ω0(t),φ(t) se mění pomalu vzhledem k periodě
Definice. Vlnový balík je časově a prostorově ohraničené vlnění. To jest, vně nějakého omezeného intervalu je vlnění velmi malé.
Definice. Kvazimonochromatický vlnový balík: x(t)=C(ω)exp(iωt)dω

Na cvičení je spočteno, že pokud jako frekvenční spektrum vezmeme určitý rozsah frekvencí se stejnou amplitudou (obdélníkové spektrum):

C(ω){A2ω0Δω2ωω0+Δω20 jinak

dostaneme součin dvou vln o různých frekvencích:

x(t)=AΔωsin(Δω2t)Δω2tmodulacˇnıˊ vlna A(t)cos(ω0t)nosnaˊ vlna

Modulační vlna potom vytváří jakési „buřtíky“ proložené nosnou vlnou.

Věta. Pro takovýto balík platí ΔtΔω=4π, kde Δt je šířka největšího buřtu.
Věta (relace neurčitosti). Obecně platí ΔtΔωπ, kde ty věci jsou nějak rigorózně definované.
Příklad. Mějme starou Wi-Fi s Δf=20MHz. Kódujeme binární signál tak, že každý interval Δt buď pošleme, nebo nepošleme vlnový balík. Podle relace neurčitosti máme omezenou přenosovou rychlost: N=1ΔtΔωπ=2Δf=40Mbs
Věta. Mějme funkci f(t) a její Fourierovo spektrum C(ω). Potom spektrum funkce f(at) je Ca(ω)1aC(ωa).

Grupová rychlost

Již známe fázovou rychlost: Acos(ωtkz+φ)vφ=ωk

Mějme superpozici dvou postupných harmonických vln:

ψ(z,t)ψ1(z,t)+ψ2(z,t)=Acos(ω1tk1z)+Acos(ω2tk2z)

Tyto vlny chceme vybudit v nějakém prostředí, takže máme disperzní vztah ω=ω(k)ω1=ω(k1),ω2=ω(k2)

ψ(z,t)=2Acos(ω1ω22tk1k22z)cos(ω1+ω22tk1+k22z)2Acos(ωmodtkmodz)modulacˇnıˊ vlnacos(ω0tk0z)nosnaˊ vlna

Předpokládejme, že k1,k2 jsou blízké. Ze spojitosti disperzního vztahu plyne, že ω1,ω2 jsou také blízké. Tedy ωmodω0,kmodk0

Definice. Grupová rychlost vgωmodkmod je rychlost postupu modulační vlny.

Máme tedy velkou pohybující se vlnu, uvnitř níž se nezávisle pohybuje malá vlna.

Věta. vgdωdk(k0)

Pro obecný vlnový balík:

f(t)=C(ω)exp(iωt)dω ψ(z,t)=C(ω)exp(i(ωtk(ω)z))dω=C~(k)C(ω(k))dkdωC~(k)exp(i(ω(k)tkz))dk ω(k)=Taylorω(k0)+dωdk(k0)(kk0)+𝒪((kk0)2) exp(i(ω(k)tkz))=exp(ik0z)exp(ik0z)exp(iω(k0)t)exp(iω(k0)(kk0)t)exp(i𝒪((kk0)2)t)exp(ikz)=exp(i(ω(k0)tk0z))exp(i(ω(k0)(kk0)t(kk0)z))exp(i𝒪((kk0)2)t)
Tabule s odvozením

Pokud však nezanedbáme člen exp(i𝒪((kk0)2)t), vznikne nám závislost na čase, tedy tvar [amplitudové obálky] vlnového balíku se velmi pomalu mění v čase — rozplývání vlnového balíku

Zapišme balík jako superpozici dvou balíků ψψ++ψ, tedy pro jejich spektra bude platit C~(k)=C~+(k)+C~(k), a to tak, že se kopec rozdělí kolem středu na dva užší kopce, tedy středy nových spekter budou k±k0±Δk4. Jejich grupové rychlosti budou vg±=dωdk(k±). Mezi nimi je malý rozdíl Δvgvg+vg=ω(k+)ω(k)k+k(k+k)ω(k0)Δk2

Tedy tyto podbalíky se budou rozjíždět rychlostí úměrnou druhé derivaci disperzního vztahu.

Definice. Prostředí se nazývá disperzní, pokud dochází k rozplývání balíků, tedy disperzní vztah není lineární.
Příklad. Mějme disperzní vztah ω=αk2. Poté máme vφ=ωk=αk,vg=dωdk=2αk=2vφ. Tedy v tomto prostředí amplitudová obálka předjíždí nosnou vlnu.

Odrazy vln

Posíláme vlnu na nějaké rozhraní a zajímá nás, co se s ní stane. K tomu potřebujeme okrajové podmínky alias podmínky napojení.

Jako model použijeme struny a jejich napojení. Máme tedy jednu skalární funkci ψ(z,t). To je jednoduchý mechanický systém, který si umíme snadno představit. (Pozdéji budeme dělat elektromagnetickou vlnu, která má ale šest funkcí E,B.)

Mějme strunu od do 0, ze které nám někdo pošle vlnu. Chceme zjistit, jestli se nějak odrazí.

ψ(z,t)=F(zvt)+G(z+vt)

Zřejmě F reprezentuje dopadající vlnu, jejíž tvar chceme předepsat, a G reprezentuje odraženou vlnu, jejíž tvar chceme zjistit. K tomu ještě potřebujeme okrajovou podmínku. Nechť M je hmotnost konce, potom (jak už jsme odvodili)

M2ψ(0,t)z2=F Fpruzˇ=Tψ(0,t)z

Uvažujme k tomu ještě sílu tření Ftrˇ=αψ(0,t)t, tedy F=Fpruzˇ+Ftrˇ. Pro jednoduchost uvažujme M=0, tedy

0=Tψ(0,t)z+αψ(0,t)t=T(F(vt)+G(vt)+α(vF(vt)+vG(vt))) G(x)=T+αvT+αvF(x) G(x)=TαvT+αvF(x)

Tedy odražená vlna je stejná jako původní vlna, jen s amplitudou přenásobenou konstantou, která závisí na parametrech lana. Tato konstanta se nazývá koeficient odrazu:

RGF=TαvT+αv=TvαTv+α=ZαZ+α

Všimněme si, že pokud α=Z, nic se neodrazí. Tedy struna se při správně vyladěném tření chová, jako kdyby pokračovala. Tomu se říká korektní zakončení. V elektrické síti se takto pro odraz signálu dá použít rezistor (odpor je elektrická analogie tření). Pokud α=0, jde o volný konec a odrazí se všechno. Pokud α=, jde o pevný konec a vlna se odrazí obrácená. Obecně R1,1.

Nehmotné napojení

Nyní uvažujme dvě struny napojené v bodě 0. Každá má vlastní vlnovou funkci ψ1,ψ2, která se řídí vlastní vlnovou rovnicí s vlastními fyzikálními parametry ρ1,T1,ρ2,T2, kterým jednoznačně odpovídají parametry v1,Z1,v2,Z2. Stejně tak máme dvě d'Alembertova řešení s funkcemi F1,G1,F2,G2. Jejich význam je: F1 = dopadající vlna (předepsaná), G1 = odražená vlna (chceme určit), F2 = prošlá vlna (chceme určit), G2=0 (vlnu zprava nechceme). Máme také podmínku napojení:

ψ1(0,t)=ψ2(0,t)

a opět pohybovou rovnici zakončení:

M2ψ1,2(0,t)t2=T1ψ1(0,t)z+T2ψ2(0,t)z

(U derivací podle času můžeme zaměnit indexy díku podmínce napojení, ale u derivací podle polohy nemůžeme, protože struny můžou mít obecně na konci jiný směr.) Opět zanedbáme hmotnost konce a tentokrát i tření.

1) F1(v1tx)+G1(v1tx)=F2(v2tv2v1x)+G2(v2tv2v1x)
Tabule s pokračováním
T2T1v1v2=Z2Z1

Vlna, která projde, je rovna původní vlně vynásobené koeficientem průchodu:

P=2Z1Z1+Z2

Vlna, která se odrazí, je rovna původní vlně vynásobené koeficientem odrazu:

R=Z1Z2Z1+Z2 1+R=P0,2

Speciálně:

ψ1(z,t)=F1(zv1t)+RF1(zv1t) ψ2(z,t)=PF1(v1v2(zv2t)) |S|=ZA2ω22 Sdop=Z1ω22 |Sodr|=Z1R2ω22 Spr=Z2P2ω22 =R2 𝒯=Z2Z1P2

Hmotné napojení

Nechť jsou vlny napojené s hmotností M, ale T1=T2T.

M2ψ1,2(0,t)t2=T(ψ2(0,t)zψ1(0,t)z)

Proveďme „úkrok stranou“:

F1(x)=FourierC(k)exp(ikx)dk

Uvažujme pouze jednu harmonickou vlnu:

F1(x)exp(ikx) ψdopadajıˊcıˊ=exp(i(ωtk1z)) ψodrazˇeneˊ=Rexp(i(ωt+k1z)) ψprosˇleˊ=Pexp(i(ωtk2z))

Pro z=0:

Řešením této soustavy rovnic dostaneme

P=21+v1v2iMωv1T nebo neˇco takoveˊho

Co znamená, že je P komplexní?

P|P|exp(iφ)ψp2=|P|exp(i(ωtk2zφ))

Zádrhel: P závisí na ω, tedy vlna se odráží různě podle toho, jakou má frekvenci. To je problém, když chceme z harmonických vln poskládat obecnou vlnu.

Díky disperznímu vztahu můžeme místo závislosti na ω uvažovat závislost na k.

ψdop=C(k1)exp(ik1x)dk1 ψodr=C(k1)R(k1)C~(k1)exp(ik1x)dk1 ψpr=C(k1)P(k2)C~(k2)exp(ik2x)dk2

Tedy tvar odražené a prošlé vlny je různý od tvaru dopadající vlny!

Matice přenosu

Matice přenosu nám výrazně zjednodušuje život, protože ji stačí najít pro každé rozhraní zvlášť. Ale jak?

Vlny v prostoru

V 1D:

ψ1(z,t)=exp(i(ωtkz)) ψ2(z,t)=exp(i(ωt+kz))

Zaveďme obecně vlnový vektor kkn

ψ(r,t)exp(i(ωtkr))

(Už nepotřebujeme obě znaménka, je to zahrnuto do směru vektoru)

Například na pružné bláně je r dvourozměrný vektor, ψ vyjadřuje svislou výchylku

Pokud vezmeme dvourozměrnou mřížku závaží spojených pružinkami, dostaneme dvourozměrnou vlnovou rovnici:

2ψt2=v2(2ψx2+2ψy2)=v22D2ψ
Definice. Vlnoplocha je množina bodů konstantní fáze.
φ(r,t)=ωtkr

Najděme vlnoplochu, která má fázi φ0:

ωktφ0k=nrrcos(θ)d

Tedy vlna je jen roztáhlá sinusoida postupující do jednoho směru

d'Alembertovo řešení: ψ(r,t)=F(krvt), obecně integrál

Sférické vlnoplochy

Co kdyby měla vlnoplocha jiný tvar? Zvolme vlnovou funkci se součinem velikostí místo skalárního součinu:

ψ(r,t)exp(i(ωtkr)) φ(r,t)=ωtkr

Pro tvar vlnoplochyh máme:

ωktφ0k=r

Vlny v tomto tvaru však nesplňují vlnovou rovnici, tedy nemůžou existovat! Dokážeme to nějak spravit?

Chceme, aby vlnová funkce závisela pouze na vzdálenosti od počátku (aby to byla koule) a času, nikoli na úhlech, tedy ψ=ψ(r,t). Potřebujeme tedy získat radiální část Laplaceova operátoru:

2φ(r)=asi to nemusıˊme umeˇt odvoditneˇjakaˊ magie s indexovyˊm zaˊpisem2φr2+2rφr

Dosadíme do vlnové rovnice:

2ψt2=v2(2ψr2+2rψr)=v21r2(rψ)r2 Ψrψ 2Ψt2=v22Ψr2 ψ(r,t)=1rexp(i(ωtkr))

Také existují válcové vlnoplochy, ale ty jsou složitější.